ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1634.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1634/2018-927
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) J. J. , b) Š. J. , c) J. Š. , d) L. Š. , oba zastoupeni Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti žalovanému: Zemědělské a obchodní družstvo SLEZSKÁ DUBINA , se sídlem Větřkovice 198, IČO 25363476, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, o 312.870 Kč a 324.690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 206/2008, o dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2017, č. j. 8 Co 242/2017-868, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci c) a d) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.003 Kč k rukám JUDr. Pavla Juchelky, advokáta se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 8 Co 242/2017-868, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 3. 2017, č. j. 9 C 206/2008-743, ve znění usnesení ze dne 13. 10. 2017, č. j. 9 C 206/2008-839, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 312.870 Kč a 324.690 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ve dnech 20. 8. 2007, 7. 9. 2007 a 28. 9. 2007 byla splavena půda z pozemku žalovaného na pozemek žalobců v důsledku mimořádných přívalových srážek, že uvedený následek nebylo možno odvrátit ani při vynaložení veškerého možného úsilí, dodržení zásad řádného hospodaření a agrotechnických postupů ze strany žalovaného, a to ať už by byl vegetační kryt na jeho pozemcích jakýkoliv, včetně erozně nejodolnějšího travního porostu. Z právního hlediska věc posoudil podle ustanovení §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), o škodě způsobené provozní činností, a uzavřel, že žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá, neboť byla způsobena neočekávatelnou a neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu žalovaného ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci c) a d). Namítají, že nalézací soudy neprovedly řadu jimi navržených důkazů, v důsledku čehož nezjistily úplně skutkový stav věci, že jejich skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, odporují si a nebyla učiněna na základě předepsané metodiky. Zpochybňují závěry znaleckých posudků, z nichž soudy v rámci zjišťování rozhodných skutečností vycházely, jakož i odbornost ustanovených znalců. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že splavení půdy na jejich pozemek v důsledku přívalových dešťů bylo událostí nemající původ v provozu žalovaného, resp. událostí neodvratitelnou. Rozsáhle předestírají vlastní verzi skutkového stavu, v souvislosti s čímž vyjadřují své přesvědčení, že žalovaný porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák., neboť přestože věděl o každoročním výskytu intenzivních srážek v dané lokalitě, neprovedl žádná opatření k zajištění půdy na svahu proti splavení, která by byla schopná vzniku škod zamezit. Konkrétně mu vytýkají, že v období největšího výskytu přívalových dešťů nechránil půdu na svém pozemku vegetačním krytem, po dobu patnácti let byl lhostejný k erozním smyvům na daném pozemku, čímž zapříčinil jeho sníženou schopnost absorbovat erozně nebezpečné deště, nezajistil řádnou péči o pozemek ani jej nezabezpečil podle platných norem. Vyjadřují svůj nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně při výslechu znalce RNDr. Miroslava Konečného, CSc., a vytýkají mu rovněž pochybení, jichž se měl dopustit při doručování některých písemností účastníkům. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Námitka dovolatelů, že bylo v silách žalovaného předejít vzniku předmětných škod, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav věci, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, odporují si, či že vycházejí z chybných závěrů znaleckých posudků, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Zpochybňují-li dovolatelé odbornost ustanovených znalců, popř. namítají-li procesní pochybení soudu při doručování písemností či při výslechu znalce, uplatňují námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy,
je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ani další dovolací námitky, jejichž vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nezakládají přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na aplikaci ustanovení §415 obč. zák. o obecné prevenční povinnosti. Je sice pravdou, že je tu zákonná úprava (srov. zejména §3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a §27 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon), která stanoví vlastníkům a nájemcům pozemků speciální prevenční povinnost (ve vztahu k obecné prevenční povinnosti zakotvené v §415 obč. zák.) chránit půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu erozní činností a ke zhoršování jejích fyzikálních, biologických a chemických vlastností, např. též narušením půdy erozí, takže neučinil-li vlastník pozemku dostatečná opatření, která by čelila přírodnímu působení, jakým je i přívalový déšť, ačkoliv taková dostupná možnost byla, porušil tuto speciální prevenční povinnost a došlo-li v důsledku porušení její povinnosti ke smyvu ornice při dešti a ke vzniku škody, odpovídá za ni podle §420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3811/2017). Jestliže ovšem vyplývá ze skutkových závěrů, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, že intenzita mimořádných přívalových srážek spojených s bouřkovou činností byla takového charakteru, že jí nemohlo zabránit ani jakékoliv protierozní opatření (včetně erozi nejodolnějšího travního krytu), nelze odpovědnost žalovaného dovodit ani podle této úpravy.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé výslovně napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je třeba uvést, že proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. K podání dovolání proti části výroku napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců a) a b), pak nejsou dovolatelé subjektivně legitimováni, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008). Jelikož bylo uvedenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto výlučně o nároku žalobců a) a b), je zřejmé, že jí žádná újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí dovolatelům založena nebyla.
Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobců c) a d) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.620 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců c) a d), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.003 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu