ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1892.2018.2
sp. zn. 25 Cdo 1892/2018-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) P. V., narozená XY, a b) J. V., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Radomírem Šimkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem V Úvalu 84, Praha 5, IČO: 00064203, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO: 47116617, a České pojišťovny a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO: 45272956, jako vedlejších účastnic na straně žalované, o náhradu škody a peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 229/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 18 Co 390/2017-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 18 Co 390/2017-499, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka promlčení byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Ve sporu o jednorázové odškodnění pozůstalých za úmrtí syna žalobců podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), dovodil odvolací soud promlčení nároku marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, běžící ode dne podání jejich společného podnětu k zahájení trestního stíhání neznámé osoby, nejpozději však ode dne 16. 6. 2011, tj. od okamžiku, kdy policejní orgán rozhodl o nepravomocném odložení věci (žaloba byla podána dne 19. 7. 2013). Námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť i přes bolestivou ztrátu mimořádného významu, nebránila žalobcům v podání žaloby žádná objektivní překážka.
K dovolacím námitkám, že žalobci neměli až do seznámení se se závěry znaleckého posudku MUDr. Sedláka k dispozici žádný odborný důkaz prokazující zavinění žalované, lze (jak ostatně učinil i odvolací soud) poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, že pro běh subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. je rozhodující taková vědomost o skutkových okolnostech, na jejímž základě si lze učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Nemusí jít přitom o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, publikované pod C 2202, C 2145, C 2445 a C 7827 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že jakožto laici měli pouhé podezření, že k úmrtí jejich syna došlo v důsledku pochybení žalované nemocnice, avšak zároveň z tohoto nelze dovodit, že si závěr o osobě odpovídající za škodu, mohli učinit až na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Sedlákem. Z hlediska ust. §106 odst. 1 obč. zák. totiž není rozhodující, kdy se dozvěděli, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich syna, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Stačila odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého syna spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 3472/2016 a ze dne 1. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 4335/2016). Skutečnost, že právě takovou vědomost žalobci měli, vyplývá z toho, že již před 16. 6. 2011 podali podnět k zahájení trestního řízení proti lékařům z řad zaměstnanců žalované. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením tedy nepochybně začala žalobcům plynout nejpozději dne 16. 6. 2011 a do dne podání žaloby dne 19. 7. 2013 již marně uplynula.
Ve zbylé části dovolatelé napadají rozhodnutí o nákladech řízení, avšak v souladu s ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu