ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.204.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 204/2018-534
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava - Nová Bělá, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 181/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 344/2016-462, takto:
I. Dovolání do části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 344/2016-462, jíž soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu ohledně částky 11 739,60 Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení z částky 1 001 952 Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 344/2016-462, se ve výroku I, kterým bylo rozhodnuto o odnětí osvobození žalobkyně od soudních poplatků, ve výroku II v části, jíž soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl do částky 1 001 952 Kč, a ve výroku III o nákladech státu, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 344/2016-462, odňal žalobci přiznané osvobození od soudních poplatků zpětně od zahájení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2015, č. j. 20 C 181/2010-375, ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 36 984 Kč představující náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) a změnil jej v tomto výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 013 691,60 Kč sestávající z odškodnění bolesti ve výši 11 739,60 Kč a mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce ve výši 1 001 952 Kč (výrok II), a zrušil jej ve výrocích o náhradě nákladů státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 17. 9. 2006 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl těžký úraz dolních končetin. Dopravní nehodu zavinil provozovatel vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. V rozsahu 30 % se na vzniku škody podílel poškozený žalobce, který v rozporu s pravidly silničního provozu zastavil vozidlo v místě, kde to bylo zakázáno. Odvolací soud s odkazem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č.168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uzavřel, že náhrada za bolest ve výši 11 739,60 Kč žalobci nenáleží, neboť tento nárok byl již vypořádán zčásti mimosoudně a zčásti v průběhu řízení uzavřeným smírem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění je kromě částky 36 984 Kč promlčen. Uzavřel, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na odškodnění bolesti a ZSU činí 3 roky od vzniku škody. U ZSU tato doba počíná běžet až po roce od vzniklého úrazu. Jde-li o úroky z prodlení z částky představující mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nenáleží, neboť do prodlení se žalovaná nemůže dostat dříve, než rozsudek nabude právní moci a uplyne pariční lhůta.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 1 013 691,60 Kč se zamítá, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil s posouzením podmínek pro odnětí osvobození od soudních poplatků, rozhodnutí odvolacího soudu není odůvodněno konkrétními okolnostmi vztahujícími se ke dni rozhodnutí soudu, soud pouze obecně konstatoval, že z důkazního řízení vyplývá podnikatelská činnost žalobce. Rozhodnutí je rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013. Chybně byla též posouzena otázka promlčení nároku žalobce, jestliže nebyl aplikován §8 zákona č. 37/2004, o pojistné smlouvě. Napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 969/2014. Konečně byly nesprávně posouzeny účinky vadné žaloby na běh promlčecí doby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 84/2002 nebo rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2001 účinky neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí doby. Následná podání žalobce je třeba posoudit jako doplnění žaloby, nikoli její změnu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku II v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání žalobce, napadený rozsudek považuje za správný.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro nesprávné posouzení otázky podmínek pro odnětí osvobození od soudních poplatků a otázky promlčení nároku žalobce, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba do částky 11 739,60 Kč s příslušenstvím.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle ust. §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byly nároky na náhradu bolestného a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Vzhledem k tomu, že nárok na odškodnění bolesti nepřevyšuje 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.
Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli.
Podle §3 písm. b) citovaného zákona pro účely tohoto zákona se rozumí pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.
V případě škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění je nutno vyjít z toho, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ztížení společenského uplatnění vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., a kdy tedy bylo lze na základě skutkových okolností objektivně provést jeho ohodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod č. 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plnění pojistitele poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, při posouzení promlčení nároku poškozeného proti pojistiteli se proto neuplatní úprava občanského zákoníku o promlčení nároku na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž úprava o promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona o pojistné smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 969/2014, a rozsudek ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k dopravní nehodě došlo dne 17. 9. 2006 a k ustálení zdravotního stavu žalobce dne 17. 9. 2007. Nároky, které jsou předmětem řízení, byly uplatněny žalobou podanou soudu dne 6. 9. 2010 a žalobce rozšířil žalobu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění dne 18. 4. 2011. Tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobce na pojistné plnění tak začala běžet až 1 rok po pojistné události (v případě odškodnění ZSU až za rok po ustálení zdravotního stavu) a nárok plynoucí ze ztížení společenského uplatnění, který žalobce uplatnil u soudu podáním dne 18. 4. 2011, tak promlčen není.
Závěr odvolacího soudu, že tříletá promlčecí doba počala běžet okamžikem vzniku škody a nárok žalobce na pojistné plnění představující mimořádné zvýšení odškodnění ZSU uplatněný u soudu 18. 4. 2011 je promlčen, tudíž není správný.
Pokud jde o otázku účinků vadné a posléze doplněné žaloby na běh promlčecí doby, na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť podáními žalobce následujícími po podání žaloby nebyla opravována vadná žaloba, ale byly jimi uplatněny nové nároky. Tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Zamítl-li odvolací soud žalobu ohledně úroků z prodlení z částky 1 001 952 Kč představující mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, Nejvyšší soud shledal dovolání vadným, neboť jednak v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné), a jednak neuvádí důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, jakož i výklad, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovolací soud jej v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř odmítl.
V dané věci podal žalobce žádost o osvobození od soudních poplatků dne 30. 8. 2010 a osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu mu bylo přiznáno usnesením ze dne 22. 8. 2012, č. j. 20 C 181/2010-108. Při úvaze o tom, zda poměry žalobce byly už v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození, je třeba i v současné době aplikovat §138 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 8. 2011 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013).
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. platilo, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Soud může přiznané osvobození od soudních poplatků odejmout pouze ve dvou případech. Jednak tehdy, jestliže došlo ke změně poměrů u osvobozeného účastníka a v důsledku této změny přestává být osvobození důvodné, a dále tehdy, jestliže soud dodatečně zjistí, že poměry účastníka byly už v době přiznání osovbození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození. Jestliže však poměry účastníka byly řádně zjištěny a nedošlo k jejich změně, není možné jednou přiznané osvobození odejmout proto, že soud změní hodnocení těchto poměrů. Při stejných poměrech účastníka, které byly zjištěny při přiznání osvobození, je soud svým původním rozhodnutím vázán (viz též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3009/2014). Žalobci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je osobou samostatně výdělečně činnou, podniká ve stavebnictví a do 15. 4. 2012 činil jeho hrubý měsíční příjem 20 000 Kč. Po zaplacení všech platebních povinností mu zbývá měsíčně částka cca 10 000 Kč. Žalobce je v důsledku svého zdravotního stavu v profesním i osobním životě omezen.
Odvolací soud mu osvobození odňal s odůvodněním, že není osobou nemajetnou, stále se podílí na podnikatelské činnosti a invalidita mu byla přiznána až v roce 2014. Z uvedeného vyplývá, že se nejedná ani o jeden z případů, kdy soud může k odnětí již přiznaného osvobození přistoupit, neboť nedošlo ke změně poměrů žalobce a ani nebylo dodatečně zjištěno, že poměry žalobce byly již v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud při rozhodování vycházel. Jedná se tudíž o nepřípustnou změnu hodnocení poměrů účastníka. Uvedl-li odvolací soud, že řízení je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, není tato skutečnost důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, žádá-li účastník současně o ustanovení zástupce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2808/2013) a nemůže být tudíž ani důvodem pro odnětí přiznaného osvobození. Rozhodnutí odvolacího soud tak není ve výroku I, jímž bylo žalobci odňato osvobození od soudních poplatků zpětně od zahájení řízení, správné.
Protože se odvolací soud při řešení otázky promlčení nároku na pojistné plnění a otázky podmínek odnětí osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné a z téhož důvodu i důvodné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o odnětí osvobození od soudních poplatků, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 1 001 952 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů státu, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Podle §243g odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu