ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2067.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2067/2018-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců: a) nezletilá AAAAA (pseudonym) , narozená XY, b) J. B. , narozená XY, a c) J. B. , narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalované: Krajská zdravotní, a. s. , se sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, IČO 25488627, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 331/2006, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 Co 446/2015-897, 10 Co 461/2015, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Dovolání žalobce c) se odmítá .
III. Žalované se vůči žalobkyni a) nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.920 Kč k rukám JUDr. Daniela Voláka, advokáta se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se společnou žalobou domáhali náhrady škody v souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně a) při porodu dne 19. 12. 2003 ve zdravotnickém zařízení žalované. Žalobkyně a) žalobou uplatnila nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, žalobkyně b) a žalobce c) uplatnili nárok na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a), na náhradu ušlé mzdy a na náhradu nákladů spojených s léčením ve formě poskytování osobní péče.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 11 C 331/2006-796, výrokem I řízení co do částky 68.928 Kč zastavil, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům b) a c) částku 26.001 Kč, výrokem III žalobu žalobců b) a c) co do částky 659.116,50 Kč zamítl, výrokem IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobci c) částku 55.738 Kč, výrokem V zamítl žalobu žalobce c) co do částky 1.079.424 Kč, výroky VI až XI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. V řízení předcházejícím citovanému rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně a), předmětem řízení tedy zůstaly nároky uplatňované žalobci b) a c) na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a) a náhrada za osobní péči, jíž jí žalobci b) a c) poskytují. Okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, posoudil náklady, jež žalobci uplatnili, podle měřítka účelnosti a nezbytnosti jednotlivých nákladů, určil, které považuje za oprávněné, a jejich úhradu žalované uložil, a žalobu zamítl v rozsahu těch, které účelnými neshledal. Na účelně vynaložené náklady pak soud dále započetl žalovanou poskytnutou zálohu vyplacenou v průběhu řízení a v této části žalobu zamítl. Ve vztahu k nárokům žalobce c) soud rozlišil, zda se jedná o nárok za ušlý výdělek v období, kdy žalobce c) pracoval a pro péči o žalobkyni a) čerpal dovolenou, a v tomto rozsahu jej žalobci c) přiznal. K nároku za období po ukončení zaměstnání, ve kterém žalobce c) poskytoval žalobkyni a) celodenní osobní péči, soud uzavřel, že dle ustálené rozhodovací praxe má k uplatnění nároku na plnění v rámci osobní péče aktivní věcnou legitimaci pouze poškozený, nikoli osoba, jež osobní péči poškozenému věnuje. Usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 11 c 331/2006-830, soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech žalobců a vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 Co 446/2015-897, 10 Co 461/2015, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části ve vztahu k žalobci c), výrokem II odmítl odvolání žalobkyň a) a b), výrokem III odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku, výrokem IV potvrdil usnesení soudu prvního stupně „v napadeném rozsahu“, a výroky V a VI rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu a doplnil dokazování Dohodou o poskytování plnění na náhradu škody na zdraví uzavřenou mezi účastníky. Odmítl námitku žalobců, že i sama žalobkyně a) uplatnila sporný nárok, neboť tento nárok uplatnil žalobce c) podáním ze dne 31. 8. 2010, a tento žalobce také doplnil a zpřesnil svá tvrzení v následujícím podání. Nález Ústavního soudu, na nějž odkazovali žalobci (sp. zn. I. ÚS 870/14), stojí vedle nálezu Ústavního soudu, jejž citoval okresní soud (sp. zn. IV. ÚS 444/11) a v souladu s posledně jmenovaným nálezem odvolací soud potvrdil zamítavý výrok vůči žalobci c), neboť nebyl aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu nákladů osobní péče o poškozenou. Žalobkyně a) a b) nebyly osobami oprávněnými podat odvolání do výroku týkajícího se žalobce c), proto jejich odvolání odmítl. Odvolací soud nad rámec uvedeného zdůraznil, že účastníci podpisem dohody o vypořádání nároků vypořádali veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně a) v souvislosti s jejím porodem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání společně žalobci a) a c), a to proti výrokům I, II a V napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání spatřují v řešení otázky hmotného práva, při jejímž výkladu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem byla již předmětná otázka rozhodnuta rozdílně, a proto má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak. Dovolatelé se neztotožňují s právním posouzením otázky aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů při péči o poškozeného. Odmítli aplikaci dohody o vypořádání nároků z titulu odpovědnosti žalované na sporný nárok, neboť tato dohoda byla uzavřena za účelem plnění budoucích nároků. Dle jejich názoru došlo vydáním rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, a vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, k překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu ohledně výkladu nároku na náhradu nákladů léčení i otázky aktivní legitimace k jeho uplatnění. Dále je nutno zohlednil legitimní očekávání žalobců v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců podrobně rozvedla, k dovolání proti kterému výroku nejsou jednotliví dovolatelé subjektivně oprávněni, zdůraznila, že uzavřením dohody o vypořádání vzájemných vztahů měly být mimosoudně ukončeny všechny spory, a z dovolateli citované judikatury citovala závěry svědčící pro výklad zaujatý odvolacím soudem. Navrhla zamítnout dovolání jako celek.
Na základě podaných dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 25 Cdo 3204/2017-949, tak, že výrokem I dovolání žalobkyně a) odmítl, výrokem II dovolání žalobce c) odmítl, výrokem III nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení vůči žalobkyni a) a ve výroku IV uložil žalobci c) povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Dovolací soud předestřel vývoj judikatury v otázce náhrady nákladů na udržení zdravotního stavu a setrval na svém dosavadním závěru, že k uplatnění takového nároku je aktivně legitimován toliko poškozený, nikoli osoba vynakládající osobní péči. Přiznal-li Ústavní soud aktivní legitimaci také pečujícím osobám v nálezu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, byl tento výklad následně revidován nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15.V něm Ústavní soud uvedl, že při existenci judikatury přiznávající aktivní legitimaci k uplatnění nároku jak osobě poškozené, tak osobě pečující, nelze dospět k závěru, že ústavní pořádek a práva z něj plynoucí vyžadují, aby aktivně legitimovány byly zároveň osoby poškozené i osoby o ně pečující. Ústavní soud tedy vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu nepřiznávala osobám, které o poškozeného osobně pečují, nýbrž samotnému poškozenému, jestliže rozsah činnosti osob blízkých převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení a k námitce dovolatelky a), že nárok na náhradu nákladů za osobní péči uplatnila sama, dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti ani vymezení nesprávného právního posouzení, v této části tedy dovolání trpí vadou. Vzhledem k posouzení námitky nedostatku aktivní legitimace dovolatele c) je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byl jeho nárok vypořádán dohodou účastníků ze dne 30. 8. 2014. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné otázky byly posouzeny jinak, dovolací soud proto dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení podali žalobkyně a) a žalobce c) ústavní stížnost, neboť považují rozhodnutí Nejvyššího soudu za nespravedlivé s ohledem na princip legitimního očekávání. Svůj nárok dovolatelé odvozovali od postupně se rozvíjející judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, která nebyla ustálená, a to ani ohledně rozsahu vlastního nároku, ani v otázce aktivní žalobní legitimace.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost žalobkyně a) a žalobce c) důvodnou a nálezem ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 610/18, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 25 Cdo 3204/2017-949. Konstatoval, že výklad pojmu náklady spojené s léčením podle §449 odst. 1 obč. zák. prošel judikatorním vývojem. Na základě nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, byla pod tyto náklady zařazena i náhrada nákladů nutných k zajištění péče a základních životních potřeb poškozeného. V nálezu ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14, Ústavní soud uvedl, že je nutno hodnotit zdravotní stav poškozeného i pro účely domáhání se nároku na náhradu újmy na zdraví u soudu a není-li toho poškozený schopen fakticky, neboť nemá způsobilost k podání žaloby, jsou k podání žaloby aktivně věcně legitimování jeho rodiče. Od těchto východisek se Ústavní soud odklonil v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, podle kterého nelze vyloučit uplatnění nároků samotným poškozeným s odkazem na jeho zdravotní stav, neboť by tento postup odporoval mezinárodním závazkům České republiky. Nepřiznání aktivní žalobní legitimace pečujícím osobám nepředstavuje porušení jejich základních práv. V projednávané věci Ústavní soud uzavřel, že tyto nálezy nejsou ve vzájemném rozporu a že není-li poškozený schopen pro svůj zdravotní stav rozhodovat o volbě péče o svoji osobu a poskytují-li poškozenému tuto péči osoby jemu blízké, pak jsou tito blízcí legitimováni žádat náklady za osobní péči po škůdci. Dichotomie při určení aktivní žalobní legitimace byla důsledkem nejasnosti samotného základu nároku na náhradu nákladů za poskytnutou péči. Ústavní soud je proto vázán nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, a proto bylo napadeným usnesením dovolacího soudu porušeno legitimní očekávání dovolatelů.
Nejvyšší soud, v dané věci vázán právními názory vyjádřenými v citovaném zrušujícím nálezu Ústavního soudu, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 9. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Konstantní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, – dále jen „Soubor“ – pod C 154, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná zrušením rozhodnutí (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1907-1908).
Žalobkyně a) proto není oprávněna podat dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci c), neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Ze stejného důvodu není žalobce c) oprávněn podat dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyň a) a b). Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé napadli dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, předpoklady přípustnosti dovolání však neuvedli a žádné dovolací důvody neuplatnili, dovolacímu soudu tak neumožnili správnost těchto výroků přezkoumat.
Pokud dovolatelka a) zpochybnila postup odvolacího soudu, jenž odmítl akceptovat, že nárok na náhradu nákladů za osobní péči uplatnila i sama poškozená, ani ve vztahu k této námitce dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání či nesprávné právní posouzení věci (skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají).
Dovolání dovolatelky a) proti výroku, jímž bylo její odvolání odmítnuto, je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
I v těchto částech bylo tedy dovolání odmítnuto, a to podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Podle §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jednak na závěru, že žalobce c) nebyl aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu nákladů za péči o žalobkyni a), jednak na závěru, že veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně a) v souvislosti s jejím porodem byla vypořádána Dohodou ze dne 30. 8. 2014, jíž odvolací soud provedl důkaz v odvolacím řízení. Každý z těchto závěrů sám o sobě je postačujícím důvodem pro potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud zavázán právním názorem Ústavního soudu v otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů osobní péče žalobcem c) dospěl k závěru, že ve vztahu k závěru o vypořádání veškerých vzájemných práv a povinností z titulu odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně a) v souvislosti s jejím porodem dohodou uzavřenou mezi účastníky dne 30. 8. 2014 dovolatelé neuplatnili žádné právní námitky, pouze v dovolání uvedli, že tato dohoda byla uzavřena zejména za účelem plnění budoucích nároků žalobců a že se nezavázali k tomu, aby žalobu ohledně běžícího řízení vzali zpět.
Odvolací soud v odvolacím řízení provedl důkaz předmětnou listinou, v odůvodnění rozsudku pečlivě vypsal jednotlivá ustanovení dohody, jež se týkala jak zvýšené náhrady nákladů za péči a léčbu žalobkyně a), tak náhrady nákladů celodenní péče poskytované žalobcem c) a to za období před uzavřením dohody i do budoucna. Rovněž citoval článek VII dohody, podle kterého se podpisem dohody a poskytnutím plnění z ní vyplývajících vypořádají veškerá práva a povinnosti mezi účastníky řízení. Na základě toho učinil skutkový závěr, že tato dohoda se týká i projednávaných nároků žalobců, a z něj vyplývající právní závěr, že žaloba je proto nedůvodná.
Zpochybňuje-li dovolatel c) hodnocení obsahu a předmětu dohody ze dne 30. 8. 2014, napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně dovolatelé ani podrobněji nerozvádějí, proč dle jejich názoru dohoda neměla mimosoudně uzavřít celou záležitost po více než 10 letech od narození žalobkyně a), a jak jinak měl být chápán závazek dle článku VII dohody, podle něhož jsou podpisem této dohody a plněním v ní stanovených povinností vypořádána veškerá práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované za škodnou událost.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž). Jelikož závěr o nedůvodnosti žalobního nároku z důvodu jeho vypořádání dohodou ze dne 30. 8. 2014 nebyl dovoláním z hlediska právního posouzení účinně zpochybněn, jak vyplývá z výše uvedeného, uplatněný dovolací důvod není naplněn, což činí dovolání žalobců nepřípustným, a proto je dovolací soud rovněž odmítl (§243c odst. 1 o. s . ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první,
§224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobcům a) a c) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 12.620 Kč. Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 21. 4. 2017, za který mu náleží odměna podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.920 Kč. S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně a) a na majetkové poměry na obou stranách sporu (jež byly podrobně rozvedeny v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 C 331/2006-645) jsou v daném případě ve vztahu k žalobkyni a) dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež odůvodňují náhradu nákladů dovolacího řízení žalované nepřiznat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu