ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3083.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3083/2018-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická č. 2020/4, Praha 3, IČO 41197518, proti žalované: B. H. , zastoupena JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem Nerudova 3078, Tábor, o 56.616,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 241/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2018, č. j. 19 Co 1620/2017-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.453 Kč k rukám JUDr. Pavla Sokola, advokáta se sídlem Nerudova 3078, Tábor, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2018, č. j. 19 Co 1620/2017-84, bylo výrokem I zastaveno odvolací řízení proti výroku I rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 9. 2017, č. j. 5 C 241/2017-50, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 5 C 241/2017-74; výrokem II byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, jimiž byla žaloba co do částky 56.616,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a výrokem III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k výroku I napadeného rozsudku odvolací soud uzavřel, že žalobce vzal odvolání v tomto rozsahu zpět.
Proti výroku I napadeného rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně porušení dopravních předpisů také pojištěncem žalobkyně, na jehož základě bylo žalobě vyhověno pouze v rozsahu 50 %. Má za to, že jednání pojištěnce bylo zákonem dovoleno, proto nelze akceptovat závěr pouze o 50 % zavinění žalované na vzniku nehody. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, anebo pouhý odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Výše uvedený požadavek však dovolatelka nesplnila, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, při řešení které otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čeho se tato rozhodovací praxe má týkat a není ani uvedena konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je pouze polemika s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a jeho závěry bez přesahu do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Navíc výslovně dovoláním napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu je založen na závěru o částečném zpětvzetí odvolání a proti zastavení odvolacího řízení v této části dovolatelka žádné výhrady nevznáší a žádnou právní otázku neformuluje.
Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a uvedený nedostatek nebyl v zákonné dovolací lhůtě odstraněn (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele (povinně zastoupeného advokátem) k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.380 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně (předmětem odvolacího i dovolacího řízení byla pouze částka 56.616,50 Kč), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 2018), to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 772,8 Kč, celkem tedy 4.453 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu