ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3110.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3110/2017-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. K. , zastoupen Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti žalovaným: 1) I. Č. , 2) V. Č. , oba zastoupeni JUDr. Petrou Smolovou, advokátkou se sídlem Americká 6, Plzeň, a 3) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 278.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 623/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 15 Co 471/2016-410, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 15 Co 471/2016-410, není přípustné, neboť dovolatelem uplatněné námitky nezakládají podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, stanovené v §237 o. s. ř.
Žalobce se dovoláním domáhá přehodnocení míry účasti na dopravní nehodě, při které odbočil z vedlejší silnice doleva na silnici hlavní, kde se střetl se zleva jedoucím vozidlem žalovaného 2), řízeným žalovanou 1) a pojištěným u žalované 3). Žalovaná 1) překročila nejvyšší povolenou rychlost o 10-20 km/h a svou nevhodnou reakcí na vzniklou překvapivou situaci vjela do dráhy dovolatele, s jehož vozidlem se v jejím protisměrném pruhu čelně střetla. Soudy nižších stupňů shledaly míru její účasti na vzniku nehody v rozsahu 25 % a v tomto smyslu rozhodly mezitímním rozsudkem o nároku žalobce na náhradu škody.
Napadený rozsudek není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na niž ostatně odvolací soud odkázal. Obecně platí, že odpovědnost za střet vozidel a za případné další následky je zásadně na straně řidiče, který přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Výjimkou jsou pouze situace, kdy způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci je svou povahou (nebezpečností) srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) podstatně ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, podle nějž musí jít o výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci, např. o více než 70 %, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, uveřejněné pod C 13866, C 15615 a C 14505 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Z tohoto hlediska nelze závěr odvolacího soudu o účasti vozidla řízeného žalovanou 1) na střetu v rozsahu 25 % považovat za zjevně nepřiměřený, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že překročení povolené rychlosti žalovanou 1) nebylo natolik výrazné, aby odůvodňovalo nulovou účast žalobce na střetu, a že reakce žalované 1), byť byla nevhodná a přispěla k nepříznivému výsledku, byla reakcí úlekovou, spontánně vyvolanou tím, že žalobce nedal přednost v jízdě a vjel na hlavní silnici, čímž vyvolal situaci vedoucí ke kolizi.
Početné odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu mluví o obecných principech, které však dovolatel prakticky nepropojuje s napadeným rozsudkem. Skutečnost, že v trestním řízení nebylo na straně žalobce shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu, pak neznamená (ve smyslu §135 o. s. ř.), že soudy v řízení o náhradě škody nemohou shledat jeho odpovědnost za vzniklou škodu, neboť občanskoprávní soud je vázán jen odsuzujícím trestním rozsudkem. Za situace, kdy tu žádné závazné rozhodnutí trestního soudu není, je soud v občanském soudním řízení oprávněn a povinen sám učinit ve sporu o náhradu škody definitivní závěr o občanskoprávní odpovědnosti za škodu.
Námitky dovolatele ke znaleckým posudkům a k hodnocení skutečností z nich plynoucích odvolacím soudem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o výhrady ke zjištění skutkového stavu, jehož správnost ovšem není s ohledem na zákonné limity předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). V rozporu se zjištěným skutkovým stavem dovolatel staví na předpokladu, že příčinou střetu byla nepřiměřená rychlost druhého vozidla, výrazně překračujícího povolenou rychlost. Přehlíží ovšem, že zjištěné překročení povolené rychlosti žalovanou 1) nedosahuje zdaleka 70 % (jela maximálně 64 km/h), s nímž ustálená judikatura zpravidla spojuje ten důsledek, že tehdy již řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně ztíží či zcela znemožní splnění povinnosti dát přednost v jízdě řidiči jedoucímu po vedlejší silnici. Odvolací soud vzal v úvahu, že význam mají jednání obou stran, tj. skutečnost, že nehodě by bylo možno zabránit nejen tehdy, pokud by žalovaná 1) jela rychlostí 50 km/h (tj. maximální povolenou rychlostí) a nestrhla by volant, ale i tehdy, pokud by žalobce lépe vyhodnotil situaci a dal žalované 1) přednost v jízdě. Ačkoliv znalecké posudky naznačují, že bylo v dané situaci těžko odhadnout, že žalovaná 1) o zhruba 10 km/h překročila povolenou rychlost, zmiňovaná judikatura klade vyšší míru zodpovědnosti na řidiče, jež má povinnost dát přednost. Je tedy na něm, aby zvolil okamžik odbočení tak, aby mohl odbočit ideálně bez rizika, jinak toto riziko nese převážně on, neukáže-li se extrémní pochybení druhé strany [v posuzovaném případě takové pochybení žalované 1) soudy nedovodily]. Lze proto uzavřít, že jak hodnocení míry účasti provozovatelů motorových vozidel na střetu provozů, tak posouzení rozsahu porušení povinností ze strany řidičů, v napadeném rozhodnutí odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu v otázkách odpovědnosti za škodu při nedání přednosti v jízdě, reprezentované již citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože po vydání mezitímního rozsudku bude o výši nároku i o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v konečném rozsudku.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu