ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.317.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 317/2018-779
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: J. D., zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, IČO 70099618, zastoupena Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, za vedlejší účasti na straně žalované: M. J. , zastoupený Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, Praha 5, o plnění z garančního fondu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 276/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 279/2016-726, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 279/2016-726, se ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, zrušuje a v tomto rozsahu se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví (odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), která mu vznikla při dopravní nehodě dne 16. 3. 2007 jako spolujezdci na motocyklu, jehož řidič nedal při výjezdu z vedlejší silnice přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, a došlo ke střetu vozidel. Žalobce při jízdě neměl ochrannou přilbu a z tohoto důvodu uznal své spoluzavinění vzniklé škody v rozsahu 20 %. Proto se domáhal 80 % z celkových nároků.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2016, č. j. 13 C 276/2009-574, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 838 240 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení částky 2 114 688 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, ohledně částky 466 176 Kč s příslušenstvím bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno a bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů mezi účastníky.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 279/2016-726, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (napadeném do částky 5 338 240 Kč s příslušenstvím) ohledně částky 2 528 800 Kč s příslušenstvím a změnil jej v tomto výroku ohledně částky 2 809 440 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka zaplatit soudní poplatek, uložil žalované a vedlejšímu účastníku povinnost nahradit státu náklady v rozsahu 50 % a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě v rozsahu 50 % a od tohoto závěru se odvíjelo rozhodnutí o výši uplatněných nároků na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle §224 odst. 2 a §142 odst. 1 (správně §142 odst. 2) o. s. ř. Uzavřel, že shledal-li spoluzavinění žalobce v rozsahu jedné poloviny, každý z účastníků měl ve věci úspěch jen poloviční a této procesní situaci odpovídá rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky z důvodu nesprávného posouzení míry úspěchu účastníků podle §142 odst. 2 o. s. ř. Namítal, že se odvolací soud při řešení této procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4325/2014), neboť nedodržel zásady rozhodování podle míry úspěchu účastníků, jestliže stanovil poloviční úspěch každého z účastníků. Opomněl, že žalobce se žalobou domáhal 80 % z celkových nároků vzhledem ke svému spoluzavinění a úplným úspěchem ve věci by bylo rozhodnutí, kterým by byla stanovena 20% spoluúčast žalobce podle §441 obč. zák. Odvolací soud však rozhodl o vyšší (50 %) míře spoluúčasti žalobce a žalobě tak vyhověl v rozsahu 62,5 % , nikoli v rozsahu 50 %. Žalobci tak mělo být přiznáno 25 % z vynaložených nákladů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 278 906 Kč.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení procesní otázky míry úspěchu účastníků při rozhodování o náhradě nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle odst. 3 tohoto ustanovení, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Rozhodnutí o míře tzv. spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.), byť je založeno na úvaze soudu, je posouzením existence příčinné souvislosti mezi škodou a okolnostmi na straně škůdce a na straně poškozeného, a je tak jedním ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody; v rozsahu, v jakém se na škodě podílely okolnosti na straně poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce. Jedná se tedy o posouzení základu nároku na náhradu škody, nikoli jen posouzení jeho výše (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 9402, dále též jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze vůbec zjistit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, publikovaný pod č. 15/1977 Sbírky, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, uveřejněné v Souboru pod C 13654).
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. v daném případě vyloučil a rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.
V případě rozhodování podle §142 odst. 2 o. s. ř. je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014). Zjišťoval-li soud míru spoluzavinění žalobce jako poškozeného na vzniklé škodě, úspěch a neúspěch ve sporu představuje zjištěný poměr odpovědnosti za vzniklou škodu (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1972, sp. zn. 5 Cz 13/72, uveřejněné pod č. 42/1973 Sbírky). V projednávané věci je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce sám již v žalobě zohlednil 20% míru spoluúčasti na vzniklé škodě, proto se v tomto rozsahu svých nároků nedomáhal. Bylo-li by mu přiznáno žalovaných 80 % základu nároku na odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění, byl by úspěšný v rozsahu 100 %. Dovodil-li soud 50% míru tzv. spoluzavinění, pak vzhledem k výši uplatněného nároku byl žalobce úspěšný z pěti osmin, zatímco ve třech osminách měla úspěch žalovaná. Podle poměru úspěchu účastníků tedy žalobci náleží náhrada dvou osmin, tj. jedné čtvrtiny jím vynaložených nákladů. Jelikož odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nedodržel princip poměru úspěchu obou účastníků, je jeho rozhodnutí v napadeném výroku o nákladech řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání žalobce je proto důvodné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Podle §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
Odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu