ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4175.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4175/2017-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: F. R. , zastoupený Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalovaným: 1) PRO-DOMA, SE , se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO 24235920, 2) J. M. , a 3) J. M. , všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 36/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 28 Co 205/2017-364, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.434 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta se sídlem Slezská 949/32, Praha 2.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 28 Co 205/2017-364, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2017, č. j. 19 C 36/2011-354, jímž bylo rozhodnuto, že v řízení bude dále pokračováno se společností PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO 24235920, jakožto s procesní nástupkyní původní první žalované, společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO 00549029. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že společnost PRO-DOMA, SE, vstoupila do práv a povinností dosavadní první žalované, která ke dni 31. 12. 2014 zanikla v důsledku fůze sloučením s touto nástupnickou společností. Jelikož zánik vyšel najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 28 Co 18/2014-272), když o této skutečnosti jak původní první žalovaná, tak druhý žalovaný, jenž byl jejím jednatelem a současně předsedou představenstva nástupnické společnosti, neinformovali soud, nemohl odvolací soud rozhodnout i o procesním nástupnictví a správně tak učinil poté soud prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Původní první žalovaná ztratila způsobilost být účastnicí řízení během odvolacího řízení, takže o procesním nástupnictví mohl rozhodnout pouze tento soud, a to jen do doby, než vyhlásil své rozhodnutí o odvolání. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zanikla možnost vydat rozhodnutí podle ustanovení §107 o. s. ř. a uvedený nedostatek již nemůže napravovat soud prvního stupně. Usnesením, kterým bylo takto rozhodnuto o procesním nástupnictví, došlo navíc k porušení §156 odst. 3 o. s. ř., neboť jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán, přičemž v dané věci už byl vyhlášen konečný rozsudek ve věci samé, jenž nelze tímto způsobem měnit. Navrhli, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se plně ztotožnil s napadeným usnesením odvolacího soudu, jenž se od ustálené rozhodovací praxe neodchyluje, neboť zánik způsobilosti první žalované být účastnicí řízení vyšel najevo až poté, co byl spis vrácen soudu prvního stupně. V důsledku jejího zániku pak zanikla i plná moc jejího zástupce a rozsudek odvolacího soudu ve věci samé proto ani nenabyl právní moci. Navíc se všichni žalovaní až do jeho vydání chovali tak, že žalobce a zřejmě ani odvolací soud nemohli mít o jejich způsobilosti pochybnosti, přičemž takové zjevné zneužití práva nemůže požívat právní ochrany.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení §107 o. s. ř., která za daných skutkových okolností nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 3). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odst. 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5).
Z citovaného ustanovení výslovně plyne, že ztratí-li účastník během řízení (až do jeho pravomocného skončení) způsobilost být účastníkem řízení, soud podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. Podmínky procesního nástupnictví přitom vyšetří a usnesení o tom vydá odvolací soud, jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za odvolacího řízení v době vyřizování věci odvolacím soudem [tj. v době od řádného předložení věci odvolacímu soudu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu], nebo dovolací soud, jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za dovolacího řízení v době vyřizování věci dovolacím soudem [tj. v době od řádného předložení věci dovolacímu soudu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí dovolacího soudu]. V ostatních případech, tedy i po vyhlášení rozsudku odvolacího, resp. dovolacího soudu, tak vždy učiní soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5171/2007, publikováno pod C 6179 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, příp. v odborné literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 726).
Dosavadní rozhodovací praxe přitom vždy vycházela ze stavu, kdy ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení v době vyřizování věci odvolacím (dovolacím) soudem zjistil – v rovině skutkové – odvolací (dovolací) soud, a proto z této okolnosti musel v odvolacím (dovolacím) řízení vycházet a nejprve rozhodnout o procesním nástupnictví na místě daného účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, Soubor C 3632, na nějž odkazují i dovolatelé, příp. usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, Soubor C 9571). Projednávaná věc se však v tomto ohledu rozhodujícím způsobem liší, skutečnost, že původní první žalovaná společnost PRO-DOMA, spol. s r. o., jako právní subjekt zanikla a do jejích práv a povinností vstoupila společnost PRO-DOMA, SE, vyšla i díky jejímu dřívějšímu jednateli a současně druhému žalovanému najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Byl tak založen stav, kdy o předmětné otázce již mohl (a měl) rozhodnout pouze soud prvního stupně, přičemž nebylo-li možné rozhodnutí odvolacího soudu z uvedeného důvodu doručit všem účastníkům řízení, nešlo zatím o věc pravomocně skončenou. Vázanost soudu vlastním rozsudkem podle §156 odst. 3 o. s. ř. takovému postupu také nijak nebránila, neboť ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§107 odst. 4 o. s. ř.).
Lze tak uzavřít, že vyjde-li najevo rozhodná skutečnost, odůvodňující postup podle §107 o. s. ř., až po vydání rozhodnutí odvolacího (dovolacího) soudu, ačkoli nastala ještě v době vyřizování věci odvolacím (dovolacím) soudem, rozhodne o procesním nástupnictví soud prvního stupně. Napadené rozhodnutí je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta v poloviční výši 6.670 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaných, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 8.434 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu