ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4220.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4220/2017-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Altman AZ s. r. o., IČO 26368609, se sídlem Václavské náměstí 785/28, Praha 1, zastoupen JUDr. Miroslavem Bukovjanem, advokátem se sídlem Jánské náměstí 266/6, Cheb, proti žalovanému: KAMPA PARK spol. s r. o., IČO 62911163, se sídlem Bolebořská 677/8, Praha 8, zastoupen Mgr. Lucií Nečástkovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, za účasti vedlejšího účastníka: Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 8 455,62 € s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 18/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 4 Cmo 182/2016-330, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 4 Cmo 182/2016-330, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 28 Cm 18/2014-255, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně tímto rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 8 455,62 € spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 15. 1. 2011 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 19. 10. 2010 jednatel žalobce použil vozidlo, jehož vlastníkem byl žalobce, k přepravě na seminář a při zajíždění na parkoviště najel podvozkem vozidla na hydraulický sloupek zvedající se ze země, jehož vysunutím došlo ke škodě na vozidle žalobce. Provozovatelem zařízení byl žalovaný. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že oba účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni a že příčinou vzniku škody byla škodná událost vyvolaná provozní činností ve smyslu §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), a neshledal na straně žalovaného naplnění liberačních důvodů podle §420a odst. 3 obč. zák., neboť zařízení nebylo instalováno v souladu s nařízeními a doporučeními výrobce, signální plán neodpovídal v době nehody zvyklostem provozu na pozemních komunikacích a za této situace jednání žalobce nemohlo vést ke vzniku škody, a to ani zčásti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že není dosud prokázáno, že veškerá uplatněná škoda je skutečně v přímé souvislosti s nehodou. Závěry soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud v otázce výše škody za dostatečné, proto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž má soud provést k výši škody další dokazování.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Vytýkal odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s hmotným právem, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že žalovaný provozuje parkovací systém. Žalovaný tento systém neprovozuje, ale užívá jej s dalšími osobami a nejedná se tedy o provozní činnost ve smyslu §420a obč. zák. Dovolatel polemizoval s dalšími skutkovými závěry, nesouhlasil se závěry posudku znaleckého ústavu a předestřel vlastní hodnocení provedených důkazů. Podle dovolatele škoda nebyla způsobena povahou provozní činnosti, ale výhradně jednáním žalobce. I pokud by soud dospěl k závěru, že se o provozní činnost jedná, byl by prokázán liberační důvod podle §420a odst. 3 obč. zák. Napadené rozhodnutí shledal v rozporu s konstantní judikaturou, poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1968/2006 a sp. zn. 25 Cdo 2492/2014. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky dovolatele, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný dále spatřoval přípustnost dovolání v nesprávném posouzení otázky existence liberačního důvodu ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák., její řešení považoval za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1968/2006, a rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2492/2014.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jedinou příčinou vzniku škody byla událost vyvolaná provozní činností žalovaného, neboť nebyl-li parkovací systém podle závěru znaleckého posudku instalován v souladu s nařízeními a doporučeními výrobce a signální plán neodpovídal v době nehody obvyklým zvyklostem provozu na pozemních komunikacích, kterými se parkovací systémy řídí, pak jednání žalobce nemohlo vést a nevedlo ke vzniku škody, a to ani zčásti. Uvedený závěr není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1968/2006, se týká míry zavinění škody na zdraví z dopravní nehody a závěry rozhodnutí na projednávanou věc vůbec nedopadají. Druhé uváděné rozhodnutí řeší otázku provozní činnosti podle §420a obč. zák. a existenci liberačního důvodu podle §420a odst. 3 obč. zák., avšak o odklon od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu při právním posouzení nyní projednávané věci se nejedná, existence liberačního důvodu je v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2492/2014 řešena na zcela odlišném skutkovém základě, kdy zákazník v provozním skladu prodejny se z vlastní vůle snažil pomoci skladníkovi přidržet dřevotřískové desky, přičemž upadl, desky na něj spadly a došlo k jeho zranění. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem si poškozený zčásti způsobil škodu vlastním jednáním.
Jak plyne z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2015, str. 206, a rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1479/2002, publikovaný pod C 2153 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel částečně nebo úplně zprostit (liberovat) odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Vedle škody způsobené neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je takovým liberačním důvodem vlastní jednání poškozeného. Jde o objektivně posuzované jednání bez ohledu na zavinění (obdobně jako v ustanovení §441 obč. zák.), kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto jednání či jiné okolnosti na straně poškozeného vedly ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost k náhradě škody vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela nebo zčásti sám svým jednáním. Je-li jednání poškozeného jedinou příčinou vzniklé škody, provozovatel činnosti se úplně zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je jeho jednání jen jednou z příčin škody a další příčina spočívá v provozní činnosti provozovatele, nese poškozený škodu pouze poměrně a ve zbytku za ni odpovídá provozovatel. Odvolací soud v projednávané věci posuzoval existenci liberačních důvodů v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jednání žalobce vzhledem ke všem okolnostem nebylo ani zčásti příčinou vzniku škody.
Namítal-li žalovaný, že škoda nebyla způsobena jeho provozní činností, protože příčinou škody bylo, že žalobce nevyčkal, až ho systém pustí, nerespektoval světelnou signalizaci (blikající zelené a oranžové světlo) a navíc neměl ani oprávnění parkoviště užít, nesměřuje jeho námitka proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu o počínání žalobce při vjezdu na parkoviště a mechanismu škodního děje, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. založit. Závěr, že žalovaný provozuje parkovací systém, jehož součástí je výsuvný hydraulický sloupek, je založen na skutkovém zjištění (rovněž nezpochybnitelném), že žalovaný předmětné zařízení nainstaloval a zavázal se na vlastní náklady zajišťovat jeho provoz a údržbu; tento závěr nelze vyloučit poukazem na to, že systém využívají i další osoby.
Z důvodů shora uvedených postupoval dovolací soud podle §243c o. s. ř. a dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů nebylo rozhodováno, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu