ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4238.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4238/2017-485
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: MULTIGEO, spol. s r.o. , IČO 44012292, se sídlem Klímova 2130/10, Brno, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Malantou, LL.M., advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno, proti žalovaným: 1) V. F. , 2) FIRESTA – Fišer, rekonstrukce, stavby a. s. , IČO 5317628, se sídlem Mlýnská 388/68, Brno, o 4 993 900,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 207/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 44 Co 320/2015-451, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 44 Co 320/2015-451, se v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4 993 900,92 Kč s příslušenstvím a ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, zrušuje a v tomto rozsahu se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 6. 9. 2000 domáhal na žalovaných zaplacení částky 13 190 491, 67 Kč „za zcizené nemovitosti a movité předměty“ a ušlého zisku bez vyčíslení konkrétní částky. Mimo jiné v žalobě uvedl, že ČD s. o. jako pronajímatel byl povinen podle nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem jako nájemcem mu uhradit veškeré investice do objektů v k. ú. M. na pozemcích parc. Investice činí 97,56 % z ceny objektů ke dni 31. 12. 1996. Na žalovaného 1) přešla na základě smlouvy ze dne 15. 12. 1997 všechna práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Žalovaný 1) pronajímá objekty, které vybudoval žalobce, žalovanému 2), aniž by byly nájemní smlouvy vypovězeny a finančně vypořádány.
Žalobce po výzvě soudu prvního stupně doplnil žalobu podáním, doručeným soudu dne 17. 8. 2007, v němž uvedl, že se domáhá zaplacení částky 2 800 000 Kč jako ušlého zisku, 8 220 986 Kč za movité věci a 8 327 501 Kč za nemovité věci. Podáním, doručeným soudu dne 25. 3. 2008, žalobce doplnil, že pohledávka na vypořádání investic přešla podle §15 zákona o velké privatizaci na nabyvatele privatizovaného majetku, tj. na žalovaného 1). Následně vzal žalobce žalobu částečně zpět s tím, že za investice do nemovitých věcí požaduje po prvním žalovaném částku 4 993 900,92 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 61 C 207/2000-417, zamítl žalobu proti prvému žalovanému o zaplacení 4 993 900,92 Kč představující náhradu za investice vložené do nemovitostí, zamítl žalobu proti prvému i druhému žalovanému o zaplacení 8 220 986,88 Kč představující náhradu za movité věci zanechané v privatizovaných nemovitostech a dále zamítl žalobu proti oběma žalovaným o zaplacení částky 4 353,36 Kč denně od 6. 9. 2000 do zaplacení částky 4 993 900,92 Kč představující ušlý zisk, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně požadované částky 4 993 900,92 Kč dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu za investice vložené do nemovitostí je promlčen. Žalobce investoval do nemovitostí se souhlasem ČD s. o. na základě nájemních smluv, které jsou podle názoru soudu neplatné pro jejich neurčitost. Nárok žalobce je tudíž nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Investice probíhaly v letech 1994-1997, žaloba byla podána dne 6. 9. 2000, tj. po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 44 Co 320/2015-451, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku o zamítnutí žaloby ohledně 4 993 900,92 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že žalobce uplatnil nárok na náhradu investic až podáním ze dne 17. 3. 2008 (č. l. 114 spisu), žalobou doručenou soudu dne 6. 9. 2000 popsal skutek odlišně, nikoli jako nárok na náhradu investic. Aniž by se tedy odvolací soud zabýval platností nájemních smluv či otázkou přechodu povinnosti k úhradě investic podle §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu investic je promlčen, protože uplynula tříletá promlčecí doba podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), jejíž běh započal okamžikem privatizace majetku (15. 12. 1997).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ohledně částky 4 993 900, 92 Kč s příslušenstvím napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení jeho nároku na náhradu vložených investic. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014, od nějž se odvolací soud odchýlil, neboť účinky nesprávné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které má za následek stavení běhu promlčecí doby. Odvolací soud dále posoudil věc nesprávně podle obč. zák., ač měl aplikovat zákon č. 92/1991 Sb. Podle něj pak nabyvatele privatizovaného majetku stíhá povinnost vypořádat všechny pohledávky, které se k privatizovanému majetku vztahují. Dovolatel k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2724/2007. Soud se nezabýval výší vložených investic a neprovedl žalobcem navržené důkazy, postupoval tak v rozporu např. s rozhodnutím ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 343/2004. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro nesprávné posouzení otázky účinků neúplné žaloby na stavení běhu promlčecí lhůty v případě dodatečného odstranění vad žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí vychází z dovoláním zpochybněného závěru, že uplatněný nárok na náhradu investic do privatizovaného majetku je promlčen, neboť ke stavení promlčecí doby nedošlo ke dni 6. 9. 2000 (podáním žaloby u soudu), protože takový nárok byl žalobcem uplatněn až podáním ze dne 17. 3. 2008.
Podle §112 věty první obč. zák., uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Z ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat další, v něm uvedené náležitosti. Postup soudu při nedostatku zákonných obsahových náležitostí žaloby upravuje ustanovení §43 o. s. ř.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, rozsudek ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014, rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 182/2004 a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 2912 (dále jen „Soubor“), usnesení ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006 , uveřejněné v Souboru pod C 6311] i neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení běhu promlčecích dob působící již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno. Řízení u soudu se zahajuje na návrh, který - týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (a tak je tomu i v projednávané věci) - se nazývá žalobou (srov. §79 odst. 1 věty první a čtvrtá o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny obecné náležitosti podání stanovené v §42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené pro žalobu v §79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li žaloba nesrozumitelná nebo neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo doplněna; k opravě nebo doplnění žaloby určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost žaloby postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 z roku 2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavení promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení §112 stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil.
Je pravdou, že žalobce vylíčil v žalobě rozhodné skutečnosti ne zcela srozumitelným způsobem a uvedl souhrnnou částku pro více nároků, aniž by rozlišil, jakou částku na jaký nárok žádá. Již v žalobě však vylíčil základní skutkové okolnosti, že ČD s. o. jako pronajímatel byl povinen podle nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem jako nájemcem mu uhradit veškeré investice do objektů v k. ú. M. na pozemcích parc. a že na žalovaného 1) přešla na základě smlouvy ze dne 15. 12. 1997 všechna práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Byť tedy požadoval zaplacení finanční částky „za zcizené nemovitosti a movité předměty“, lze podle názoru dovolacího soudu již ze žaloby podané dne 6. 9. 2000 dovodit, že nárok na vypořádání investic do nemovitého majetku pronajímatele, kterým byla před privatizací tohoto majetku ČD s. o., byl žalobou uplatněn, protože podstata nároku skutkově vymezena byla, byť laicky a ne zcela přesně. Protože právní kvalifikace žalobního nároku není náležitostí žaloby dle §79 odst. 1 o. s. ř., nebylo povinností žalobce právní kvalifikaci skutku (tzv. právní důvod žaloby) v návrhu uvádět. Byla-li pak žaloba doplněna a rozhodné skutečnosti žalobcem řádně vylíčeny včetně vyčíslení částek za jednotlivé nároky, došlo ke stavení běhu promlčecí doby již podáním žaloby v roce 2000.
Z uvedeného je zřejmé, že začal-li běh promlčecí doby podle odvolacího soudu ode dne uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, do něhož bylo žalobcem investováno, tj. ode dne 15. 12. 1997, ke dni podání žaloby (6. 9. 2000) tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. neuplynula. Právní názor odvolacího soudu na řešení otázky vymezené dovolacímu přezkumu je tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Ostatní dovolací námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť jednak směřují proti zjištěnému skutkovému stavu (jenž předmětem přezkumu dovolacím soudem být nemůže), jednak se odvolací soud po zjištění, že nárok žalobce je promlčen, žádnými dalšími otázkami (platností nájemních smluv, výší investic a přechodem povinnosti k úhradě investic) nezabýval a na jejich řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených rozsudek odvolacího soudu v rozsahu ve výroku uvedeném zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Podle §243g odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu