ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4802.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4802/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce IBH CONSULTING, s. r. o. , se sídlem Praha 2, Sekaninova 26, zastoupeného JUDr. Soňou Petříkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Amurská 5, proti žalovanému A. Š. , bytem P., zastoupenému Mgr. Janem Klinerem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 8, o zaplacení částky 245.808,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 38/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 62 Co 32/2010-302, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 62 Co 32/2010-302, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2009, č. j. 43 C 38/2007-251, pokud jimi bylo rozhodováno o částce 117.000,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V podání žalobce doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) dne 31. 12. 2003, bylo uvedeno, že podává žalobu na p. A. Š., „pro neplacení finančních závazků vůči společnosti žalobce“ s tím, že odůvodnění žaloby a upřesnění výše žalované částky provede JUDr. Petříková v lednu 2004; plná moc pro jmenovanou přiložena nebyla. Žalobce po výzvě soudu prvního stupně doplnil žalobu podáním, doručeným soudu dne 19. 4. 2005, v němž uvedl, že se domáhá zaplacení částky 30.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2000, částky 20.000,- Kč z titulu další smlouvy o půjčce se splatností k 31. 12. 2002 a částky 186.163,40 Kč (představující dlužné nájemné 117.000,- Kč a úhradu za služby 69.163,40 Kč); v průběhu řízení (podáním ze dne 8. 2. 2008) žalobu rozšířil o částku 9.645,- Kč, kterou omylem zaslal na účet žalovaného. Celkem se žalobce domáhal zaplacení částky 245.808,40 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 43 C 38/2007-251, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 32/2010-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by se žalovaným uzavřel smlouvy o půjčce ve výši 30.000,- Kč a ve výši 20.000,- Kč a že listinné důkazy, jež měly osvědčovat uplatněný nárok, jsou nevěrohodné. I když žalovaný uvedené částky fakticky převzal, byly mu vyplaceny jiným subjektem, a proto k uplatnění těchto pohledávek není žalobce aktivně věcně legitimován, navíc je pohledávka ve výši 30.000,- Kč již promlčena. Pokud jde o zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“), dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o nájmu (dále též jen ,,Nájemní smlouva”) bytu v 5. patře domu č. p. 1021, ulice Sekaninova 26 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou účastníci uzavřeli dne 10. 10. 2000 na dobu určitou (od 15. 10. 2000 do 31. 3. 2001), je absolutně neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod R 4/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006, a usnesení ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2124/2001). Za této situace považoval za správný postup soudu prvního stupně, pokud se zabýval tím, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Přisvědčil jeho závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, v jakém období a z jakého titulu žalovaný předmětný byt užíval a že jeho nárok na úhradu za užívání bytu je již promlčen (§107 obč. zák.). Ztotožnil se i s jeho názorem, že podání žalobce ze dne 30. 12. 2003, jež bylo doručeno soudu prvního stupně následující den, nelze považovat za řádné uplatnění nároku, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. a není z něj zřejmé, čeho se domáhá. Ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. proto došlo až dne 19. 4. 2005, kdy byla soudu prvního stupně doručena žaloba obsahující všechny stanovené náležitosti. Ze stejného důvodu (neprokázání nároků a jejich promlčení) odvolací soud shledal správným i zamítnutí žaloby ohledně úhrad za služby, tj. částky 35.775,80 Kč (za užívání telefonní linky), částky 12.038,- Kč (neuhrazený odběr plynu) a částky 9.638,80 Kč (nedoplatků služeb spojených s užíváním /jiného/ bytu v suterénu předmětného domu). Pokud jde o částku 9.645,- Kč (představující omylem vrácené peněžité plnění žalovanému), je nárok na její zaplacení rovněž promlčen, neboť ke stavení promlčecí lhůty došlo až dnem 8. 2. 2008, kdy bylo soudu prvního stupně doručeno podání, jímž žalobce o tuto částku žalobu rozšířil. Odvolací soud neshledal, že by výkon práva žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a uzavřel, že – bez ohledu na důvodně uplatněnou námitku promlčení – by nebylo možné žalobě vyhovět již z důvodu rozporných, zmatečných a neurčitých skutkových tvrzení žalobce, neboť celková částka, kterou požaduje, neodpovídá součtu jednotlivých uplatněných peněžitých nároků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje především v posouzení platnosti Nájemní smlouvy. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o její absolutní neplatnosti a namítá, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu, citovaných v odůvodnění jeho rozsudku, jde o ,,jinou problematiku”. Namítá, že se ve svém odvolání domáhal posouzení věci z hlediska §3 obč. zák., avšak odvolací soud nezkoumal, zda je Nájemní smlouva neplatná i z pohledu tohoto ustanovení. Rovněž namítá, že soud – z důvodů podrobně popsaných v dovolání – nesprávně aplikoval §112 obč. zák., když přisvědčil žalovanému, že nebyla-li žaloba dne 31. 12. 2003 podána ,,se všemi náležitostmi”, nedošlo ke stavení promlčecí lhůty. Veden tímto nesprávným právním názorem neprojednal ani jiné jeho nároky, které ,,nespadaly přímo do promlčecí doby”, jako např. platba faktury za plyn, již učinila dne 14. 1. 2003 za žalovaného. Je toho názoru, že i kdyby došlo ke stavení běhu promlčecí doby až dnem 19. 4. 2005, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nemohl být tento jeho nárok promlčen. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se ohledně částky 35.775,80 Kč (částka, kterou zaplatil za telefonní hovory žalovaného a jeho připojení k internetu) spokojil pouze s tvrzením soudu prvního stupně, že se mu nepodařilo prokázat, že žalovaný měl telefonní linku k dispozici pro sebe. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud měl soud tuto částku za promlčenou, nemohlo se promlčení v žádném případě týkat poplatků za hovorné a připojení k internetu za dobu od 20. dubna 2000 do konce srpna 2002. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky žalobce, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 zrušeno ke dni 31. 12. 2012.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy (§237 odst. 3 o. s. ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura 1/2000, usnesení z 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, usnesení ze 17. 9 2008, sp. zn. 25 Cdo 2902/2008, a usnesení z 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5305/2009, publikované pod C 8275 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.
V projednávané věci soudy obou stupňů sice rozhodly o žalobě jedním výrokem (nepočítaje výrok o nákladech řízení), ve skutečnosti však rozhodovaly o různých nárocích s odlišným skutkovým základem, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť, a to o nárocích na zaplacení půjčky ve výši 30.000,-Kč a půjčky ve výši 20.000,- Kč, o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35.775,80 Kč (za užívání telefonní linky), ve výši 12.038,- Kč (za neuhrazený odběr plynu), ve výši 9.638,80 Kč (za služby spojené s užíváním bytu v suterénu předmětného domu) a ve výši 9.645,- Kč (za omylem poskytnuté plnění). Ani jedna z těchto částek dotčených dovoláním však nepředstavuje peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže připadat v úvahu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Potvrzujícím napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rovněž rozhodnuto o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, odpovídajícího úhradě za užívání předmětného bytu a o nároku na úhradu záloh na služby v celkové výši 117.000,-Kč.
Napadené rozhodnutí vychází v tomto směru z dovoláním zpochybněného závěru, že uplatněný nárok je promlčen, neboť ke stavení promlčecí doby nedošlo ke dni 31 12. 2003 (podáním vadné žaloby u soudu), ale až ke dni 15. 4. 2005 (odstraněním vad žaloby). Vzhledem k tomu, že právní otázka stavení promlčecí doby je soudy rozhodována rozdílně, shledává dovolací soud vzhledem k jejímu řešení odvolacím soudem jeho napadené rozhodnutí zásadně právně významným; dovolání je tak v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §112 věty první obč. zák., uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Z ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat další, v něm uvedené náležitosti. Postup soudu při nedostatku zákonných obsahových náležitostí žaloby upravuje ustanovení §43 o. s. ř.
Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 z roku 2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení §112 stanoví, že ke stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil. Také judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek z 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný pod C 1416 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný pod č. 182 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, usnesení ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006, a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010) připouští, že i neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na řešení otázky vymezené dovolacímu přezkumu není správný. Ve vztahu k částce 117.000,- Kč tak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu