ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5657.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5657/2017-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců : a) V. S. , b) M. S. a c) V. S., všichni zastoupeni JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti žalovanému : A. F. , zastoupený JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem Charkovská 434/9, Praha 10, za účasti Allianz pojišťovny, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČO 47115971, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 655.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 416/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 10 Co 570/2016-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.240 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Víta Širokého, advokáta se sídlem Charkovská 434/9, Praha 10.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 10 Co 570/2016-391, není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují předpoklady přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, stanovené v §237 o. s. ř.
Žalobci se domáhají jednorázové náhrady pozůstalých podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že syn žalobců a) a b) a bratr žalobce c) zemřel dne 28. 9. 2008 následkem autonehody, kdy na motocyklu předjížděl kolonu osobních automobilů a střetl se s automobilem řízeným žalovaným, který ve stejném čase začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo. Oproti okresnímu soudu, který podle §420 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. dovodil plnou odpovědnost žalovaného za vznik dopravní nehody, odvolací soud dospěl k závěru o rovnocenném podílu žalovaného a poškozeného na vzniku škody. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z výsledků znaleckého dokazování, ze kterého vyplynulo, že jízda poškozeného rychlostí 130 km/h místo předepsaných 90 km/h jednoznačně přispěla ke vzniku kolizního děje a tato rychlost spolu se způsobem jeho jízdy byla společnou příčinou dopravní nehody. Při dodržení předepsané rychlosti by poškozený nemusel na předjíždějící vozidlo žalovaného nijak reagovat a k jejich střetu by vůbec nedošlo. Poškozený před nehodou intenzivně nebrzdil, k potřebnému zrychlení a objetí vozidla žalovaného neměl dostatek času ani prostoru. Odvolací soud uzavřel, že poškozený přispěl k fatálnímu následku nehody jak nepřiměřenou rychlostí své jízdy, tak i nesprávným řešením dopravní situace, když se pokusil projet zužující se prostor vozovky ještě vyšší rychlostí. Zkrátil tak čas, ve kterém mohla být situace, založená jeho chybou, bez následků vyřešena.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody. Poukazují a to, že žalovaný porušil povinnost dle §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. neohrozit při předjíždění řidiče jedoucí za ním a že spoluodpovědnost druhého řidiče je dána pouze tehdy, jede-li natolik nepovolenou rychlostí, že řidiči tím znemožní či podstatně ztíží splnění uvedené povinnosti. Namítají, že příčinou nehody byl předjížděcí manévr žalovaného a poškozený nepřekročil maximální povolenou rychlost natolik zásadním a extrémním způsobem, aby to vedlo k jeho podílu na vzniku škody. V tomto směru poukazují na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, 7 Tdo 38/2009, 25 Cdo 1097/2014, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou spoluzavinění poškozeného z hlediska „rychlosti výrazně překračující povolenou rychlost“. Polemizují se závěrem odvolacího soudu, že poškozený mohl nehodě zabránit včasným brzděním, a dovozují, že při reakční době 1,6 sec. zbývala na samotné brzdění jen 1,2 sec., takže zabránit střetu by poškozený nemusel ani okamžitým brzděním. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyvracel důvody dovolání a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Poukazuje na průběh nehodového děje a na výsledky řízení, z nichž vyplývá, že poškozený se v době před nehodou pohyboval rychlostí významně převyšující nejvyšší povolenou rychlost v daném místě, a ze znaleckého dokazování vyplynulo, že pokud by se pohyboval povolenou rychlostí, ke střetu by nedošlo. Namítaná judikatura řeší odlišné dopravní situace a na projednávanou věc není přiléhavá.
Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí dovolání s tím, že věc byla po právní stránce posouzena odvolacím soudem správně a správný je i jeho závěr o míře zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání není důvodné. Právní názor odvolacího soudu, že výrazným překročením rychlosti je překročení maximální povolené rychlosti o 40 km/h, jak tomu bylo v dané věci, nevybočuje z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k výše uvedeným a dovolateli namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ve kterých dovolací soud v případech nedání přednosti v jízdě uzavřel, že překročení maximální povolené rychlosti o 61 km/h, 36 km/h resp. 42 km/h, je výrazným překročením povolené rychlosti, - srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013).
Plně v souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr odvolacího soudu, že v rozsahu, v jakém jsou okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním škůdce. Rozsah, v jakém sám poškozený přispěl ke vzniku škodlivého následku, závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, které vedly ke škodě či ovlivnily její rozsah. Významné jsou všechny okolnosti na obou stranách, jež se na konečném výsledku podílely, především pak takové jednání, jež znamená přímé porušení právní povinnosti. Odvolací soud okolnosti zjištěné na obou stranách zvažoval z hlediska příčin vzniku tragického následku a zhodnotil, že žalovaný porušil povinnost plynoucí mu z ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a že rovněž poškozený, který jel v daném místě rychlostí 130 km/h, výrazně překročil maximální povolenou rychlost a ke škodlivému následku přispělo i jeho nevhodné řešení vzniklé dopravní situace.
Namítají-li dovolatelé, že poškozený by střetu nemohl zabránit ani včasným brzděním, napadají v podstatě skutkový závěr odvolacího soudu, jenž není výsledkem aplikace právních norem, ale je výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tedy o otázku právní, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolání proto podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 10.940 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 11.240 Kč. Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů vedlejší účastnici, neboť její vyjádření k dovolání není vzhledem k jeho obsahu účelně vynaloženým nákladem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu