ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5925.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5925/2017-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. T., b) D. T., c) P. T., všichni zastoupeni Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalované: Klinika Dr. Pírka s.r.o., se sídlem Na Celně 885, Mladá Boleslav, IČO 47540265, zastoupená JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, za účasti Allianz pojišťovny, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČO 47115971, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 336/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Co 657/2016-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované a vedlejší účastnici na straně žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobci se podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), domáhali jednorázového odškodnění za smrt R. T. [manžela žalobkyně a) a otce žalobců b) a c)] s tím, že zemřel po propuštění ze zdravotnického zařízení žalované, kde mu byla nesprávně poskytnuta lékařská péče.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 16 C 336/2014-250, uložil žalované zaplatit každému z žalobců 240.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 7. 2013 podstoupil poškozený R. T. operaci v zařízení žalované, při níž mu byl odstraněn zhoubný nádor a spolu s ním část tlustého střeva. Operace proběhla bez obtíží, avšak žalovaná pochybila při pooperační péči, když od 12. 7. 2013 neprovedla žádná vyšetření k odhalení příčiny zdravotních obtíží poškozeného, které byly tišeny léky, a nevyužila dostupné diagnostické metody ke zjištění diagnózy. Dne 15. 7. 2013 jej propustila do domácího ošetření s rozvolněnou anastomózou (chirurgického švu) a zánětem v dutině břišní, jehož následkem jmenovaný dne 17. 7. 2013 zemřel. Soud uzavřel, že žalovaná určením mylné diagnózy v důsledku bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod zanedbala péči o poškozeného, toto opomenutí je postupem non lege artis, a žalovaná odpovídá podle §420 obč. zák., ve spojení s §444 odst. 3 obč. zák. za způsobenou škodu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Co 657/2016-335, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování výslechem obou znalců z oboru chirurgie (Prof. MUDr. M. Rysky, CSc., a MUDr. Jiřího Svobody) se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s výjimkou jeho závěru, že poškozený byl propuštěn do domácího ošetření s rozvinutým zánětem v dutině břišní poté, co u něj došlo k rozvolnění spoje střev. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že otázku protiprávního jednání lékaře při ošetření pacienta je třeba posuzovat „ex ante“, tedy na základě poznatků, jež měl lékař k dispozici v době ošetření. Z posudků a z výpovědí shora uvedených znalců zjistil, že rozhodující je klinický stav pacienta, v průběhu pooperační péče byla prováděna standardní kontrola klinického stavu poškozeného a běžná laboratorní vyšetření, jež nesignalizovala známky poruchy či jiné komplikace. Pooperační průběh zdravotního stavu pacienta byl sice nestandardní s ohledem na komplex jeho projevů a jeho klinický stav nebyl správně vyhodnocen, avšak postup žalovaného nevykazuje žádné prvky nedbalosti v pooperační péči. Neprovedení testování hodnot c-reaktivního proteinu a jeho změn v čase nelze považovat za postup non lege artis, toto vyšetření k odhalení rozvolnění střev se preventivně neprovádí. Jelikož znalecký posudek MUDr. Matlacha, z jehož závěrů především vycházel soud prvního stupně, byl předložen až po koncentraci řízení dne 18. 2. 2015 a není zde žádná skutečnost odůvodňující prolomení koncentrace, nelze z tohoto důkazu vycházet; nicméně odvolací soud konstatoval, že ani jeho závěry neprokazují postup non lege artis při péči o poškozeného. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenese odpovědnost za výsledek, ale za to, že její postup při poskytnutí zdravotní péče je podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, a protože se žalovaná nedopustila protiprávního jednání, není dána její odpovědnost za smrt pacienta podle §420 a §444 odst. 3 obč. zák. O náhradě nákladů řízení soud postupoval podle §150 o. s. ř. a žalované ani vedlejší účastnici nepřiznal právo na jejich náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky porušení právní povinnosti poskytovatele zdravotní péče, který neprovedl vyšetření způsobilé odhalit zánětlivou komplikaci pacienta, a při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4168/2016. Poukazují na zjištění, že vyšetřovací metoda c-reaktivního proteinu a jeho změn v čase, která nebyla v zařízení žalované provedena, je běžně používaná a je doporučena Chirurgickou společností, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postup žalované nebyl non lege artis, a za naprosto nedostačující považují zdůvodnění soudu, proč toto vyšetření nebylo u poškozeného provedeno. Citují konkrétní pasáže z výpovědí slyšených znalců, namítají, že v rozporu se skutečností je konstatování, že poškozený nevykazoval žádné známky zánětlivých komplikací, což dokládají citací výňatků ze záznamů ze zdravotnické dokumentace, a dovozují, že právě z klinických příznaků poškozeného měli lékaři žalované dovodit, že pooperační průběh není standardní, a měli stanovit odpovídající vyšetření (CRP či CT), na jehož základě bylo možno odhalit zánět. Za dosud neřešenou otázku procesního práva označili, zda prolomení zásady koncentrace řízení podle §118 odst. 1 o. s. ř. představuje předložení nového důkazu - znaleckého posudku, který jednoznačně odpovídá na otázku, na kterou neurčitě odpověděly předchozí posudky. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření vyvracela důvody dovolání s tím, že dovolání žalobců je nepřípustné, jejich argumentace je stejná jako před soudy nižších stupňů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zjištěným skutkovým stavem a judikaturou dovolacího soudu, podle níž samotná chyba v diagnóze není non lege postupem. V rozporu s principem koncentrace řízení byl předložen posudek MUDr. Matlacha, znalce z oboru soudního lékařství, který vychází z okolností zjištěných posmrtně, tedy z informací, jež v době poskytované zdravotní služby nebyly k dispozici, a otázku prolomení principu koncentrace řízení již dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyřešil. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), sepsáno osobou uvedenou v §241 odst. 4 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců je založeno především na námitkách proti skutkovým zjištěním, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací řízení je však vyhrazeno pro přezkum právních otázek a lze je podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv proto, aby důkazy provedené a zhodnocené soudem, byly dovolacím soudem přehodnoceny. Odvolací soud svůj závěr, že žalovaná neodpovídá za škodu podle §420 a §444 odst. 3 obč. zák. založil na skutkovém závěru, že při léčbě poškozeného a pooperační péči se nedopustila pochybení. Výklad obsahu pojmu „non lege artis“ provedený odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor C 10429, jakož i rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel především z posudku MUDr. Matlacha, znalce z oboru soudního lékařství, jenž na základě pitevního protokolu zpětně určil dobu vzniku zánětlivých změn v organizmu poškozeného, odvolací soud zcela správně zjišťoval a po právní stránce posuzoval postup žalované kliniky při pooperační péči z hlediska okolností, jak se tehdy udály. Námitky dovolatelů zpochybňující skutková zjištění k příčinám vzniku újmy se netýkají řešení právní otázky, nýbrž zjištění skutkových, která dovolacímu přezkumu nepodléhají; dovolací námitky zpochybňující hodnocení provedených důkazů a výsledná skutková zjištění proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ostatně i otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025).
Napadené rozhodnutí neznamená odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, na něž dovolatelé poukazují, neboť je v něm řešen jiný skutkový stav, kdy za účelem snížení rizika přetětí nervu se v rámci prevence před operací provádí tzv. identifikace nervu, při níž ze dvou různých metod byla v daném případě použita jedna z nich (méně spolehlivá metoda vizualizace), ačkoliv k dispozici byla i jiná, modernější metoda (neuromonitorace), způsobilá spolehlivě snížit riziko přetětí nervu a zabránit tak škodlivému následku, zatímco v nyní projednávané věci bylo zjištěno, že vyšetření CRP se neprovádí preventivně a vyhodnocený klinický stav pacienta nevyžadoval potřebu tohoto vyšetření, které by mohlo odhalit komplikaci pooperačního stavu, samo o sobě by však škodlivému následku nebylo způsobilé zabránit.
Ani v dovolání předestřená otázka procesního práva ohledně prolomení zásady koncentrace řízení podle §118 odst. 1 o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud se touto otázkou a s ní spojeným zpochybněním věrohodnosti a správnosti znaleckého posudku opakovaně zabýval a v řadě svých rozhodnutí vyložil, že nejde o zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů, jestliže účastník řízení navrhne provedení důkazu, jehož pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z důkazů, které byly navrženy a provedeny předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 apod.). Dovolateli označený důkaz nepředstavuje ani možnou výjimku z koncentrace řízení. Nejde totiž o důkazní prostředek sloužící ke zpochybnění věrohodnosti dosud provedených důkazů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007) ani o důkaz, který by dovolatelé do skončení jednání bez své viny nemohli včas uvést. Zpochybněním věrohodnosti provedených důkazních prostředků se rozumí prokázání skutkových okolností svědčících např. o blízkém vztahu svědka k jedné straně sporu, o podvrhu listiny či jejím falzifikátu apod. a nikoliv dokazování ke zjištění odlišného skutkového stavu nebo ke zjištění dalších skutečností k jeho doplnění.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle §243c o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Vzhledem k povaze uplatněného nároku a okolnostem případu dovolací soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů žalované nepřiznal; vedlejší účastnici na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu