ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.693.2018.1
25 Cdo 693/2018, 25 Cdo 694/2018-239
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. Č. , zastoupen Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice , proti žalovanému: J. H. , zastoupen JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem Přemysla Otakara II 30a, České Budějovice, o náhradu škody , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 125/2012-108, o dovoláních žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 21 Co 280/2017-176, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 21 Co 111/2017-181, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 21 Co 280/2017-176, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 C 125/2012-108, v části týkající se nároku na náhradu škody za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu ve Znojmě; jinak se dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 21 Co 280/2017-176, odmítá .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 21 Co 111/2017-181, pokud směřuje do výroku o věci samé, se zamítá ; jinak se toto dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 14. 11. 2012 se žalobce proti oprávněné Zdravotní pojišťovně MV ČR domáhal vyloučení označených věcí z exekučního řízení vedeného žalovaným proti povinnému A. K., konkrétně traktoru, jednonápravového vleku a motocyklu, a dále navrhl, aby žalovanému exekutorovi byla uložena povinnost dopravit vyloučené věci k žalobci do místa bydliště do tří dnů od právní moci rozhodnutí a nahradit mu náklady řízení z důvodu nezákonně provedené exekuce, neboť povinný již při soupisu uvedl, že mu tyto věci nepatří, a žalobce podal návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu, jejž žalovaný neoprávněně zamítl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2013, č. j. 4 C 125/2012-51, byly výrokem I z výkonu rozhodnutí vyloučeny předmětné věci, výrokem II byl ve vztahu k žalovanému návrh na vyloučení věcí zamítnut, dále byl výrokem III zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost dopravit vyloučené věci do tří dnů od nabytí právní moci rozhodnutí do místa bydliště žalobce, a výroky IV a V bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Okresní soud uzavřel, že žalobce v řízení před soudem osvědčil své vlastnické právo k předmětným věcem, přičemž motocykl nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 12. 10. 2012 uzavřené s občankou R., jíž měl původně nepojízdný motocykl opravit, a posléze se s ní domluvil na jeho koupi. Žalobce však neprokázal, že by „v rámci řízení o vyškrtnutí věcí z výkonu rozhodnutí“ předložil veškeré doklady, jež prokazují jeho vlastnictví tak, jak to učinil v soudním řízení. Jelikož v řízení o vyloučení věci není soudní exekutor pasivně legitimován, nelze mu ukládat žádné povinnosti.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2015, č. j. 21 Co 548/2013-67, byl rozsudek okresního soudu ve výroku II zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, ve výrocích III a V byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení a ve výroku IV byl potvrzen. Odvolací soud konstatoval, že žalobce uplatnil jednou žalobou jak excindační žalobu proti oprávněnému z exekuce, tak žalobu na náhradu škody proti žalovanému. Pro výrok II tak chyběl žalobní návrh a nárokem na náhradu škody se okresní soud nezabýval, přičemž odvolací soud uvedl, že bude nutno specifikovat konkrétně, jaké výdaje žalobci vznikly v důsledku tvrzeného nezákonného postupu žalovaného.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. 4 C 125/2012-89, odmítl návrh žalobce v části nároku na náhradu škody spočívající ve finančním plnění, neboť žalobce ani po výzvě okresního soudu nevyčíslil, jaké finanční částky se domáhá a z jakých částek v jaké výši se tento nárok sestává.
Usnesením ze dne 5. 8. 2016, č. j. 21 Co 251/2015-97, Krajský soud v Brně změnil usnesení okresního soudu tak, že žaloba o náhradu škody ohledně úhrady soudních poplatků v řízení o vyloučení věci z exekuce, poštovné a jízdné se neodmítá, a v části žaloby o náhradu škody za ušlý výdělek a rozdíl ve spotřebě pohonných hmot rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud z obsahu spisu dovodil, že nárok na poštovné, jízdné a soudní poplatky je projednatelný, neboť součtem doložených částek ze spisu lze dospět k celkové výši uplatněného nároku, byť jej mohl žalobce řádně vyčíslit. Ve vztahu k nárokům na náhradu ušlé mzdy a rozdílu ve spotřebě pohonných hmot nejsou nároky nijak konkretizovány, není skutkově objasněno, z jakého důvodu za ně má odpovídat žalovaný, a není zřejmé, za které konkrétní dny žádá žalobce rozdíl v ceně spotřebovaných paliv v částce 48 Kč za jeden den, kam tento den cestoval a z jakého důvodu.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 C 125/2012-108, byla odmítnuta žaloba o náhradu škody za ušlý výdělek a rozdíl ve spotřebě pohonných hmot. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i přes poučení odvolacího soudu a výzvu okresního soudu žalobce neodstranil vady žaloby, neboť ani z posledního doplnění žaloby není patrno, v jakém rozsahu žalobce požaduje náhradu za ušlý výdělek, ani jeho výši, ani skutkově nevymezuje, z jakého důvodu za toto odpovídá žalovaný. I přes značnou délku řízení žalobce dosud nevymezil žalobu konkrétně a teprve dohledává důkazy k formulaci svých tvrzení, a žádá, aby tyto podklady dohledal či opatřil soud. Stejným způsobem zůstal nevymezen nárok na náhradu za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot.
Rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 C 125/2012-141, Okresní soud ve Znojmě výrokem I zamítl návrh, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 4.670 Kč, výrokem II zamítl návrh, aby byl žalovaný zavázán dopravit motocykl poničený bez RZ do tří dnů od právní moci rozhodnutí do místa bydliště žalobce a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že by „v rámci řízení o vyškrtnutí předmětných věci z výkonu rozhodnutí“ předložil veškeré doklady prokazující jeho vlastnictví, jak učinil až v soudním řízení, a kupní smlouvu na motocykl uzavřel až dodatečně po vydání rozhodnutí žalovaného o nevyškrtnutí věcí. Žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a k podání excindační žaloby došlo z příčin na straně žalobce, žalovaný proto nemůže odpovídat za náklady vzniklé podáním žaloby. Po právní moci rozhodnutí o vyloučení motocyklu z exekuce si mohl žalobce motocykl vyzvednout po domluvě se žalovaným, který k tomu byl připraven, avšak požadavek žalobce na předání motocyklu v místě jeho bydliště nemá oporu v zákoně. Žalobce věděl o dluzích povinného a při zachování nezbytné míry opatrnosti, kdyby u něj nenechal své věci, nemuselo dojít k podání žaloby.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 21 Co 280/2017-176, bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí žaloby v části náhrady ušlého výdělku a rozdílu ve spotřebě pohonných hmot. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neodstranil vady žaloby a pro nevyčíslení žalobního nároku nelze ve věci stanovit soudní poplatek. Žalobce není schopen ani tvrdit, ani dokládat, v jaké výši svůj nárok uplatňuje a proč za něj má odpovídat žalovaný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 21 Co 111/2017-181, odmítl odvolání do výroku I rozsudku okresního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 C 125/2012-141, potvrdil rozsudek ve výroku II a změnil jej ve výroku III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně náhrady škody za poštovné, jízdné a soudní poplatky v částce 4.670 Kč není odvolání přípustné dle §202 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud odmítl požadavek na vrácení motocyklu do místa bydliště žalobce, neboť taková povinnost pro žalovaného nevyplývá ze zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) [dále též jen „ex. řád“] účinného v době soupisu; i po novele ex. řádu z roku 2012 by bylo možno pouze obnovit původní stav, tj. vrátit motocykl do místa soupisu, tedy bydliště povinného. Žalobě tedy nebylo možno vyhovět ani z titulu náhrady škody uvedením do původního stavu, ani dle §68 odst. 7 ex. řádu po novele z roku 2012. Dodání motocyklu na jiné místo by bylo možné jen na základě dohody účastníků.
Proti usnesení i rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud i soud okresní postupovaly svévolně a rozdělením žaloby na více nároků zabránily věcnému projednání části žaloby pro bagatelnost. V části náhrady škody ve výši 4.670 Kč proto podal dovolatel ústavní stížnost. Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázky, zda je přípustné zamítnout žalobu nepřesně označenou jako žalobu o náhradu škody uvedením v předešlý stav bez posouzení otázky naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a otázky, zda lze v řízení o uvedení v předešlý stav docílit naprosto přesného dosažení stavu, který tu byl v době před vznikem škody, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatel dále formuloval otázku dosud nejudikovanou, „zda lze podat jak reivindikační žalobu, tak i žalobu o náhradu škody dle §32 ex. řádu (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2012) uvedením v předešlý stav, podřaditelné obě pod §330 odst. 5 o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2012 dle zásady analogie legis, s přihlédnutím ke skutečnosti, že naposledy citované ustanovení se vztahuje k vrácení věci povinnému při novém dražebním řízení, jestliže tato byla dle odstavce čtvrtého téhož ustanovení vyloučena ze soupisu pro nepřevzetí věci oprávněným po uskutečněné dražbě, když jinak po úspěšném vyloučení věcí vylučovací žalobou nebyly o. s. ř. ani ex. řádem upravené předpisy (pravidlo chování) obdobné ust. §68 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném a platném po 1. 1. 2013.“ Dovolatel též brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že žalovaný zneužil práva na zastoupení advokátem, proto mu neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí žaloby v části náhrady ušlého výdělku a rozdílu ve spotřebě pohonných hmot spatřuje dovolatel v řešení otázky procesního práva, zda v dané situaci bylo na místě žalobu odmítnout pro vady, či mělo být přistoupeno k jejímu věcnému projednání, neboť skutková tvrzení žalobce byla dostatečně určitá, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i usnesení odvolacího soudu i předcházející rozhodnutí okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána po 30. 9. 2017, Nejvyšší soud podle čl. II zákona č. 296/2017 Sb. postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti usnesení a rozsudku odvolacího soudu byla podána v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř.
Usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2017 bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro vady v části náhrady ušlého výdělku a rozdílu ve spotřebě pohonných hmot. Jedná se o dva samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, rozhodnutí o každém z nich má charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je v části vymezení nároku na náhradu škody ve výši rozdílu ve spotřebě pohonných hmot přípustné pro rozpor usnesení odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu zabývající se předpoklady odmítnutí žaloby pro vady a v této části je také důvodné.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého výdělku lze odvolacímu soudu přisvědčit, že dovolatel neuvedl ani základní skutkové tvrzení, v jaké výši požaduje náhradu ušlého výdělku, respektive za kolik hodin mu výdělek měl ujít. Názor dovolatele, že postačí uvést způsob výpočtu škody a je na soudu prvního stupně žalobní nárok konkretizovat, zjevně neodpovídá výše uvedené rozhodovací praxi. Z neurčitých tvrzení žalobce o jeho pracovním poměru nelze určit, zda mu účast na jednání před soudem prvního stupně zcela znemožnila dostavit se do zaměstnání, či za kolik hodin mu mzda ušla. Určit přesnou výši mzdy, jež žalobci ušla, bylo pouze jeho oprávněním i povinností, kterou nemůže přenášet na soud. Ani dovolacímu soudu není zřejmé, za kolik hodin dovolatel žádal náhradu mzdy za jednání před soudem a zda tato doba pokrývá ušlou denní mzdu dovolatele.
V části žaloby na náhradu škody za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot však neobstojí závěr odvolacího soudu o nedostatku konkrétních tvrzení o výši škody, neboť je v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obsahuje-li žaloba tvrzení, z nichž lze dovodit, co je předmětem řízení, pak procesní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení ve vztahu k dalším relevantním skutečnostem, případně i za nesplnění důkazní povinnosti není odmítnutí návrhu, ale neúspěch účastníka ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/2008). Dovolání je v této části důvodné.
Upřesnil-li dovolatel nárok na rozdíl ve spotřebě pohonných hmot tak, že žádá částku 48 Kč za každý pracovní den v období od 1. 10. 2012 do dne vrácení motocyklu žalovaným s výjimkou období od 1. 11. do 31. 3. každého roku, s tím, že skutkově vymezil základ nároku svým tvrzením o nesprávném postupu žalovaného při provádění exekuce a o nadměrné spotřebě pohonných hmot při cestách do zaměstnání v důsledku nemožnosti použití zajištěného motocyklu, odstranil tak vadu žaloby, nárok na náhradu škody v tomto rozsahu je projednatelný a jeho důvodnost je třeba zkoumat z hlediska předpokladů stanovených hmotným právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1817/2011).
Jelikož dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu škody za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, bylo i toto usnesení ve stejném rozsahu zrušeno a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Ve zbývající části, pokud dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení okresního soudu o odmítnutí žaloby potvrzeno ve vztahu k té části žaloby, jíž byl uplatněn nárok na ušlý zisk, dovolání není přípustné, a proto bylo odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2017 je přípustné pro řešení otázky, zda (stručně řečeno) žalobce jako vlastník věci sepsané a zajištěné v bydlišti povinného a posléze vyloučené z exekuce má právo, aby byla věc exekutorem vydána vlastníku v místě jeho bydliště, neboť tato otázka dosud nebyla za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolacím soudem řešena.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobě na navrácení motocyklu do tří dnů od právní moci rozhodnutí do místa bydliště žalobce po 16:00 hodině odpolední proti osobnímu převzetí žalobcem nebo jím určenou osobou nelze vyhovět z titulu náhrady škody, neboť by tak nedošlo k obnovení původního stavu. Vzhledem k tomu, že již ze žalobních tvrzení i zjištěného skutkového stavu vyplývá, že k soupisu věcí došlo v bydlišti povinného, což dovolatel nijak nerozporoval, a ze žaloby se podává zcela jednoznačný požadavek žalobce na navrácení sepsaného motocyklu do místa jeho bydliště, je závěr odvolacího soudu, že se žalobce nedomáhá uvedení do původního stavu, správný.
Dovolatel neuvedl, v čem mělo být nepřesné formální označení žaloby na náhradu škody uvedením v předešlý stav, či v čem neměl žalobní petit odpovídat žalobním tvrzením, ani v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a čeho se tato praxe týká. Otázkami, zda lze v řízení o uvedení v předešlý stav docílit naprosto přesného dosažení stavu, který tu byl v době před vznikem škody a zda je možné zamítnout žalobu nepřesně označenou jako žalobu o náhradu škody uvedením v předešlý stav bez posouzení otázky naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, se odvolací soud vůbec nezabýval, neboť dovolatel nežádal o uvedení do původního stavu a nepříznivý výsledek řízení není založen na formálním označení žaloby; na řešení těchto otázek tedy napadený rozsudek nespočívá.
Uplatněná žaloba je žalobou na vydání věci (reivindikační), tedy žalobou na ochranu vlastnického práva. Podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů. Citovaný zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§3081 o. z.). Protože v dané věci jde o vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017).
Dovolací soud již v obdobné věci v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2234/2008, uzavřel, že lhůtu ke splnění povinnosti vydat vlastníkovi věc neoprávněně zadržovanou zákon nestanoví, neboť z povahy této povinnosti je zřejmé, že držitel (detentor) je povinen vydat vlastníkovi věc ihned, jakmile zjistí, že věc drží neoprávněně. Také místo splnění povinnosti věc vydat zákon neupravuje. Analogicky podle §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) je třeba použít ustanovení o místě plnění závazku, tj. §567 odst. 1 obč. zák. Uložením povinnosti neoprávněnému držiteli, aby věc vydal vlastníku, se tedy nic nemění na tom, že místem splnění takové povinnosti je bydliště nebo sídlo držitele. Dojde-li tedy k zastavení exekuce prodejem movitých věcí, které exekutor sepsal a odvezl a které byly poté z exekuce pravomocným soudním rozhodnutím vyloučeny, zanikne pověření exekutora k provedení exekuce prodejem těchto movitých věcí, exekutor věci zadržuje neprávem a je povinen je v místě svého sídla vlastníku vydat.
Jelikož ani zákon č. 89/2012 Sb. místo splnění povinnosti věc vydat neupravuje, avšak v ustanovení §1955 odst. 1 upravuje místo splnění nepeněžitého dluhu shodně jako ustanovení §567 obč. zák. a v ustanovení §10 umožňuje použití analogie shodně jako v §853 obč. zák., uplatní se závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2234/2008 obdobně i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu v souladu s uvedenými závěry uzavřel, že požadavek dodání motocyklu vyloučeného z exekuce do místa bydliště dovolatele jako vlastníka nemá oporu v hmotném občanském právu.
Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda nemohlo být žalobě vyhověno na základě předpisů exekučního práva či ustanovení upravujících výkon rozhodnutí v části šesté o. s. ř., neboť právní posouzení nároku je věcí soudu. Dospěl však k závěru, že tyto předpisy ve znění rozhodném pro projednávanou věc neobsahovaly zvláštní úpravu pro postup po úspěšném vyloučení věcí z exekučního řízení, proto nelze uložit žalovanému povinnost dopravit motocykl do místa bydliště žalobce za jím určených podmínek, neboť tento požadavek nemá oporu ani v procesním právu.
Z obsahu dovolání lze seznat, že dovolatel přípustnost dovolání zakládá na právní otázce, kde má dojít k předání věci třetí osoby vyloučené z exekuce vedené dle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež dle dovolatele dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, byl mj. doplněn §68 ex. řádu o odst. 7, jenž upravuje postup po vyškrtnutí věci ze soupisu, tak že byla-li věc zajištěná podle §66 odst. 1 ex. řádu vyškrtnuta ze soupisu nebo vyloučena z výkonu rozhodnutí, exekutor věc bez zbytečného odkladu předá navrhovateli na místě, kde ji zajistil, nedohodne-li se s navrhovatelem jinak. Neposkytne-li navrhovatel exekutorovi potřebnou součinnost při předávání věci, věc se navrhovateli předá v sídle exekutora. Lze tedy uzavřít, že i dle platné procesní úpravy, respektive jejího analogického použití by požadavku dovolatele na doručení vyloučené věci do místa jeho bydliště nemohlo být vyhověno. Obdobný závěr platí i pro případnou analogickou aplikaci §330 odst. 5 o. s. ř.
Dovolání proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, pokud směřuje proti výroku o věci samé, není důvodné, a proto je dovolací soud v této části zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a pokud směřuje proti výroku o nákladech řízení, proti němuž není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu