ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2081.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2081/2017-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce WELDOTHERM GmbH , se sídlem Westendhof 11a, 45143 Essen, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovanému Metrostav, a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, identifikační číslo osoby: 00014915, zastoupenému JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 21/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 12 Co 137/2016-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 22 941,60 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Břízy, LL.M. Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 25 C 21/2017-223, zastavil řízení o části žaloby, kterou se žalobce na žalovaném domáhal vydání 17 kusů žíhacího zařízení specifikovaného typu a sériového čísla a 9 kusů externího zapisovače specifikovaného typu a sériového čísla (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal vydání 5 kusů externího zapisovače specifikovaného typu a sériového čísla, 2 kusů zařízení k bodovému upevňování termočlánku TP2, 190 kusů dvojitého kabelu 2x25 mm2, délka 25 metrů, 6 kusů dvojitého kabelu 2x50 mm2, délka 25 metrů, 166 kusů paralelního rozdělovacího kabelu dvoucestného, 202 kusů paralelního rozdělovacího kabelu třícestného, 24 kusů kabelu řídícího můstku a 76 kusů vyrovnávacího vedení (dále „movité věci“), in eventum pro případ nevydání movitých věcí zaplacení celkové částky 102 073,70 EUR (výrok III.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 12 Co 137/2016-279, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezil přípustnost dovolání odchýlením se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce hmotného práva. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99 (citovaný rozsudek je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) má za to, že jakékoliv ustanovení smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a společností WELDOTHERM Czech, s.r.o., nemohlo platně založit právo žalovaného věci ve vlastnictví žalobce držet a užívat, a to zejména s poukazem na zásadu, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má. Dále namítal, že s ohledem na zákaz sjednání závazku k tíži třetí osoby, smlouva nebyla způsobilá platně založit závazek vlastníka zařízení jakožto třetí osoby, která nebyla smluvní stranou takové smlouvy, strpět bezplatné užívání zařízení smluvní stranou, jež od předmětné smlouvy odstoupila. Dále má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Za takovou otázku považoval vymezení podmínek, za nichž mohou relativní (smluvní) vztahy působící jen mezi smluvními stranami mít přednost před výkonem vlastnického práva třetí osoby, která není smluvní stranou smlouvy, na základě níž má být do jejího vlastnického práva zasaženo. Po dovolacím soudu žádá, aby identifikoval zákonné ustanovení, z něhož takové omezení vlastnického práva vyplývá, a dále se vyjádřil, zda lze vlastnické právo omezit, aniž by tak výslovně stanovil zákon. Žalobce dále namítal, že řízení je zatíženo vadami, spočívajícími v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, čímž měla být porušena ústavně zaručená základní práva žalovaného, především právo na spravedlivý proces. Vytýkal odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, ze kterého právního předpisu dovozuje právní posouzení věci, že se nevypořádává s právní argumentací žalobce, a že na námitku o tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na ustálenou soudní praxi, aniž by ji citoval, odvolací soud nereaguje. Dovolatel v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (citované nálezy jsou přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznil, že žaloba byla zamítnuta především z toho důvodu, že žalobce neprokázal, že by žalovaný měl předmětná zařízení ve své dispozici. Povinnost prokázat převzetí věcí, v daném případě žalovaným, je přitom jednou z podmínek přiznání nároku na vydání věci, jak dovozuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a na rozsudek Nejvyššího ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006). Dále připomněl, že nároky v řetězci právních vztahů musí mezi sebou vypořádat smluvní partneři a nelze jednotlivé články přeskakovat, jak to provedl žalobce podanou žalobou. Tento právní názor nalézacích soudů je analogicky odvozen z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 8. 11. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Ač žalobce vymezil dva z předpokladů přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř., dovolací soud neshledává, že by byl rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou (podle žalobce) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, a dále ani neřeší právní otázku, k níž by se rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nevyjádřila. Námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pak žalobce vystihuje případ vady řízení, která však s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. S ohledem na požadavek nulové tolerance pravomocných rozhodnutí, jež by svým obsahem představovala zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, se dovolací soud námitkami žalobce sice zabýval, nicméně shledal, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska prezentovaného odůvodnění vyhovuje požadavkům kladeným na tuto část odůvodnění judikaturou Nejvyššího soudu a stejně i judikaturou Ústavního soudu.
Námitka, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, přípustnost dovolání založit nemůže. V odkazovaném rozhodnutí dovolací soud řešil případ převodu práva v rozporu se zásadou „nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet“ ve zcela jiných skutkových poměrech, kdy neplatnost právního úkonu ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), se týkala převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech v situaci, kdy nabývací titul (rozhodnutí správního orgánu) byl po převodu zrušen. Právní názor přijatý dovolacím soudem v odkazovaném rozhodnutí, jež žalobce nepřiléhavě přenáší do poměrů projednávané věci, se navíc v souvislosti prokázaného nesouladu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí vztahuje k věcně-právním účinkům převodní smlouvy. Odkazované rozhodnutí tak zjevně neřeší právní otázku, kterou na základě konkrétních skutkových okolností konstruoval žalobce.
Žalobce dále žádá, aby dovolací soud identifikoval zákonné ustanovení, které s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci umožňuje omezit jej ve výkonu vlastnického práva k věci ve prospěch třetí osoby, která na základě oprávnění plynoucího z relativního právního vztahu tuto věc žalobci zadržuje. Klade v tomto smyslu otázku (dle jeho mínění) v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Podmínky zadržování věci třetí osoby a zásah do vlastnického práva takové osoby jiným na základě oprávnění obligační povahy, jsou judikaturou dovolacího soudu již vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu (k tomu srovnej žalovaným připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).
V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále „o.z.“) stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti ( §3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( §3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. “ Na tento závěr odkazují i další rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4057/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2445/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1057/2016). Z předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž plyne, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v §1040 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby.
I když §1040 odst. 1 o. z. zdůrazňuje procesní povahu žaloby o vydání věci (srovnej „Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“ oproti znění §126 odst. 1 obč. zák. – „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“) obě právní úpravy shodně požadují, aby žalující jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby (k tomuto předpokladu v judikatuře Nejvyššího soudu srovnej například rozsudek ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009), a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007).
Ze zákonného znění ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. a ustanovení §1040 odst. 1 o. z. vyplývá, že vindikační žaloba nemůže být úspěšná, pokud žalovaný věc žalobce drží oprávněně. Obě ustanovení tak jsou zákonným podkladem pro dovolené omezení vlastnického práva k věci. V poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 ustanovení §1040 odst. 1 o. z. navazuje na ustanovení §976 o. z., podle nějž absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li zákon něco jiného. Komentářová literatura k tomuto ustanovení, mimo jiného, uvádí, že „zákon tím chtěl patrně vyjádřit, že ten, kdo k tomu má právní důvod, může do absolutního práva zasáhnout. Ani ochrana absolutního práva tak není absolutní“ [srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. (§976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 2]. Obě ustanovení jsou současně významově shodná potud, že je na rozhodování o vlastnické žalobě použitelná i judikatura dovolacího soudu, jež reflektovala právní úpravu ochrany vlastnického práva účinnou do 31. 12. 2013.
Soud prvního stupně i soud odvolací zjištěný skutkový stav posoudily podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tak převzal jako správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nárok podléhá právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, neboť vznikl v roce 2013 v souvislosti se smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a společností WELDOTHERM Czech s. r. o. v roce 2013. Tento závěr je ovšem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). Jestliže byla v projednávané věci žaloba, jež byla podána u soudu prvního stupně dne 27. 1. 2014, založena na tvrzení, že žalovaný drží neoprávněně věci žalobce, který se domáhá jejich vydání, a stav držby bez ohledu na to, zda je oprávněná či nikoliv, nebo kdy se žalovaný držby ujal, trvá i nadále, je na místě předpoklady pro úspěch vindikační žaloby posoudit podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2014. Významová a obsahová shoda obou citovaných ustanovení má v poměrech projednávané věci ovšem ten důsledek, že i přes aplikaci nesprávného právního předpisu (z důvodu nesprávného použití intertemporálních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.) rozsudek odvolacího soudu obstojí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
Žalobce v dovolání uplatnil rozsáhlé námitky proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný držel věci na základě platného právního důvodu obligační povahy, který v poměrech projednávané věci vyloučil úspěch žaloby na vydání věcí. V souvislosti s tímto závěrem také zformuloval jako dosud neřešenou právní otázku, kterou předložil dovolacímu přezkumu (viz výklad výše). Zcela však pominul, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu aproboval jako další důvod pro zamítnutí vindikační žaloby soudem prvního stupně i skutečnost, že žalovaný uzavřel se společností WELDOTHERM Czech s. r. o. v roce 2015 dohodu o narovnání, v níž obě strany prohlásily, že veškeré jejich nároky z titulu smlouvy o dílo jsou vyrovnány, a vzal z této dohody za prokázané, že žalovaný nedrží žádné movité věci, které byly původně na stavbu dodány společností WELDOTHERM Czech s. r. o. Důkaz o pozbytí držby věcí žalovaným (v poměrech projednávané věci těch, jež na stavbu dodala společnost WELDOTHERM Czech s. r. o.) tak rovněž brání tomu, aby mohla být žaloba na vydání věci (bez ohledu na to, je-li posuzována v režimu §126 odst. 1 obč. zák. nebo §1040 odst. 1 o. z.) úspěšná. Správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný prokázal, že žádné věci žalobce protiprávně nedrží, však dovolatel jako možnou obranu proti reivindikační žalobě v dovolání nenapadl.
Žalobce rovněž namítá, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí, jakým zákonným ustanovením poměřoval důvodnost žaloby na vydání věcí a nevypořádal relevantní žalobcovy odvolací námitky, a tím rozhodnutí nesplňuje požadavky na ně kladené §157 odst. 2 o. s. ř. (v případě rozhodnutí odvolacího soudu s přihlédnutím k §211 o. s. ř.). Uvedenou námitkou není-li – jako je tomu v projednávané věci – formulována jako otázka procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, žalobce vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014].
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
Z citovaného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí dovolacího soudu (a ostatně i z nálezů Ústavního soudu, na něž odkazuje dovolatelka), vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. Ten deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalobce o projednatelnosti jeho žaloby s odkazem na judikaturu, která předmětnou problematiku řešila. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, Nejvyšší soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti formuloval na základě specifičnosti právní otázky, jíž se odvolací soud zabýval (možnost nabytí vlastnického práva vydržením k věci, k níž byl uplatněn restituční nárok). Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v tom, že odvolací soud na námitku vydržení vůbec nereagoval. Shodně i v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015, dovolací soud za nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považoval skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení nijak nereagoval na námitku odvolatele, že pro potřeby stanovení výše mimosmluvní odměny ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. je v soudním spisu skutkový podklad (znalecký posudek) o ocenitelnosti předmětu řízení.
Stručné připomenutí individuálně daných okolností projednávaných věcí, v nichž dovolací soud posuzoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu naplnění požadavků obsažených v §157 odst. 2 o. s. ř., potažmo článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, verifikuje výše uvedený závěr dovolacího soudu, že požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami účastníka řízení, se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti řešit.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59 – 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že rozsudek odvolacího soudu netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti v žalobcem naznačeném směru. Odvolací soud uvedl konkrétní ustanovení právního předpisu, který na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně aplikoval. Vysvětlil rovněž důvod, pro nějž nemohlo být vindikační žalobě vyhověno, tj. pro nesplnění druhého předpokladu upraveného ustanovením §126 odst. 1 obč. zák. spočívajícího v neoprávněném zadržování cizí věci, popřípadě v absenci držby věcí, jež byly obsahem žalobního žádání. Poukazem na smlouvu o dílo uzavřenou mezi žalovaným a společností WELDOTHERM Czech s. r. o. zdůraznil, že oprávnění mít věc třetí osoby v držení je založena na obligačním právu.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud v reakci na připomínku žalobce o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle§241a odst. 1 o. s. ř., za potřebné uvést, že tento závěr vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, byl překonán recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., a stanovisko pléna Ústavního soudu ze 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/19, bod 39.). I Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v §237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu a ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání.
Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. S účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání samostatně podat též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve výši 600 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti výroku II. objektivně – ze zákona – přípustné. Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. V posuzované věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve výši 1 200 Kč a ani tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů by zákonného limitu 50 000 Kč nedosáhl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu