ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.827.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 827/2018-388
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: D. J. , zastoupená JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 40/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Co 272/2017-371, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Co 272/2017-371, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 11 C 40/2016-350, zamítl žalobu na zaplacení 306.784 Kč, požadované na náhradě za ztrátu na výdělku od 14. 12. 2009 do 31. 12. 2012, a placení měsíční renty 8.365 Kč od ledna 2013 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pojištěnec žalované způsobil pod vlivem alkoholu dne 14. 12. 2008 dopravní nehodu, při níž došlo k poškození zdraví žalobkyně s následnou pracovní neschopností do 13. 12. 2009. Od 14. 12. 2009 byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod (od 1. 1. 2010 invalidita II. stupně), neboť byl zjištěn pokles její pracovní schopnosti o 50 %. Náhrada bolestného a ztížení společenského uplatnění byla žalobkyni přiznána v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 126/2012. Soud posoudil nárok žalobkyně podle §447 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že pokud žalobkyně nevyužila svůj zachovalý 50 % pracovní potenciál a nenašla si odpovídající práci, nejedná se o majetkovou újmu mající příčinu ve škodní události.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Co 272/2017-371, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování a částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že je důvodná námitka promlčení a nárok žalobkyně na náhradu škody je podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba počala žalobkyni běžet ode dne 13. 8. 2010, kdy jí byla doručena rozhodnutí ČSSZ, z nichž se dozvěděla, zda a v jakém rozsahu u ní došlo ke ztrátě na výdělku v důsledku poklesu její pracovní schopnosti o 50%. Proto žaloba podaná u soudu dne 14. 12. 2012 byla podána po marném uplynutí promlčecí doby.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2902/2012 a 25 Cdo 113/2006 zdůrazňuje, že předmětem řízení je nárok na pojistné plnění, nikoliv na náhradu škody od škůdce, což odvolací soud nerozlišil a v závislosti na tom nesprávně posoudil otázku promlčení, jež se v daném případě řídí §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Promlčecí doba tak počíná běžet 1 rok po vzniku pojistné události a právo samotné se promlčí nejpozději za 3 roky. Nárok na pojistné plnění není promlčen, neboť ho uplatnila u soudu dne 14. 12. 2012, tedy včas.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že i podle jejího názoru se jedná o nárok na pojistné plnění s tím, že námitka promlčení byla vznesena pouze z opatrnosti v době, kdy žaloba obsahovala řadu rozličných nároků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro otázku promlčení nároku poškozeného na plnění od pojistitele škůdce.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se promlčecí doba k uplatnění nároku žalobkyně posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobkyně podle §106 odst. 1 obč. zák. a aplikoval dvouletou subjektivní promlčecí dobu počínající od okamžiku vědomosti poškozené o tom, že utrpěla škodu a kdo za ni odpovídá. Přehlédl ovšem, že uplatněný nárok vůči žalované pojistitelce odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku nemá charakter nároku na náhradu škody, nýbrž pojistného plnění. Tomu musí odpovídat i délka a počátek běhu promlčecí doby.
Přestože ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, neznamená to, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený uplatnil vůči němu své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci (§420 a násl. obč. zák.) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění a tomu musí odpovídat i promlčecí doba. Nárok poškozeného na plnění od pojišťovny na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se řídí úpravou promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle kterého se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.
V tomto směru lze poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, a ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1371/2015), z níž vyplývá rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože není správný právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně na pojistné plnění, je dovolací důvod uplatněný žalobkyní naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu