ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.940.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 940/2018-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: D. Z., zastoupený Mgr. Alenou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti žalované: NEMOS SOKOLOV s.r.o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, Praha 1, IČO 24747246, zastoupená Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96, Karlovy Vary, o 732.120 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 64/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 307/2017-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 307/2017-256, není přípustné podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že dne 25. 3. 2010 žalobce podstoupil v zařízení žalované ambulantní operační zákrok s lokální anestezií, bezprostředně po něm v předsálí operačního sálu zkolaboval a pádem utrpěl závažné zranění lbi a mozku. Na základě dokazování včetně ústavního znaleckého posudku bylo v řízení zjištěno, že nejpravděpodobnější příčinou pádu byl ortostatický kolaps při vertikalizaci pacienta, jemuž se nedalo nijak předejít, neboť nebyly známy ani přítomny žádné známky, z nichž by bylo možno na případný pád pacienta usuzovat. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno pochybení žalované v pooperační péči a ani to, že by k poranění žalobce došlo v příčinné souvislosti s operačním výkonem. Ani přes nedostatečně upravený vnitřní postup péče zdravotnického personálu po operačním výkonu v lokální anestézii nelze ve vztahu k žalobci dovodit porušení právní povinnosti žalované (včetně povinnosti prevenční podle §415 obč. zák.), protože ani podrobná úprava v předpisu by pádu žalobce (s ohledem na jeho charakter a individuální hodnocení rizik, které bylo provedeno) nemohla zabránit.
Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky porušení prevenční povinnosti žalovaného a předpokladů odpovědnosti za škodu na zdraví s tím, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu cituje pasáže týkající se v obecné rovině odpovědnosti za škodu (§415, §420 obč. zák.), namítá, že žalovaný porušil prevenční povinnost, když nepřijal taková opatření, která by zamezila jeho zranění, a dovozuje, že z obsahu posudku MUDr. D. Marxe a z výpovědí svědků lze prokázat, že k jeho poranění došlo v příčinné souvislosti s operačním výkonem.
Dovolatelem uplatněné námitky vesměs nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že v postupu žalované při péči o žalobce nedošlo k porušení prevenční povinnosti a že mezi jednáním žalované a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, v řízení se zjišťuje, zda protiprávní jednání škůdce a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5514), a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
Námitkou, že žalovaná v rozporu s právními předpisy neodebrala zdravotnickou anamnézu žalobce a že neměla stanoven postup při péči o pacienta po výkonu v lokální anestézii, se soudy opakovaně zabývaly, avšak pro rozhodnutí odvolacího soudu nemá tato námitka zásadní význam, a to právě vzhledem k závěru o absenci příčinné souvislosti, nehledě k právnímu názoru, od něhož není důvod se odchylovat, že pouze vadná či chybějící zdravotnická dokumentace nezakládá automaticky odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pacienta (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 , a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009 , uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2992 a C 9753).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soudy neprovedly navržený výslech svědkyně, dovolatel tím namítá vadu řízení, aniž by však vymezil právní otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí a která by měla být přezkoumána dovolacím soudem.
Jelikož dovolatelem uplatněné námitky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu