ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.943.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 943/2018-1201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: T. M. M. , zastoupen Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, proti žalovanému: V. Č. , zastoupen Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s. , Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, IČO: 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 99/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 11. 2017, č. j. 15 Co 70/2017-1172, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 10. 2016, č. j. 4 C 99/2012-1087, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 97.617 Kč, co do 5.457.142,50 Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaný způsobil dne 24. 5. 2010 dopravní nehodu, při níž utrpěl žalobce škodu na zdraví s trvalými následky. Předmětem řízení byly nároky na náhradu nákladů léčení a náhradu za ztrátu na výdělku, jež žalovaný a vedlejší účastnice odmítli hradit. Skutkový stav nebyl mezi stranami sporný, žalovaný však popíral účelnost a oprávněnost nákladů, které žalobci nevznikly nebo nebyly vynaloženy v příčinné souvislosti s nehodou. Okresní soud posoudil účelnost a opodstatněnost jednotlivých nároků a žalobě zčásti vyhověl.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 15 Co 70/2017-1172, v části připustil změnu žaloby a v části nikoli (výroky I a II), co do částky 40.270 Kč potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku (výrok III), v částce 57.347 Kč jej změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok IV), v částce 9.736 Kč naopak zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že tuto částku je žalovaný povinen žalobci zaplatit (výrok V), dále potvrdil rozsudek v části zamítavého výroku ohledně nároku za ztrátu na výdělku (výrok VI) a ve zbytku rozsudek v tomto výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok VII). Odvolací soud opravil početní chyby v jednotlivých výrocích, nárok na náhradu nákladů na péči současné manželky žalobce neshledal opodstatněný, v části nároků se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu o nedůvodnosti žaloby, v části shledal právní posouzení neúplné a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve vztahu ke změně žaloby ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku uzavřel, že takto formulovaný nárok nemá oporu v platném právu.
Proti výrokům IV a VI tohoto rozsudku podal žalobce – zastoupen advokátem – dovolání, v němž uvedl, že „rozhodnutí závisí na vyřešení hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel považuje hodnocení odvolacího soudu za absurdní a nespravedlivé, proto navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §241a odst. 2 odst. 3 o. s. ř. v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede nesprávné právní posouzení věci a vyloží, v čem nesprávnost spočívá.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť k přípustnosti dovolání nevymezil žádnou právní otázku, ani neuvedl, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo čeho se tato ustálená judikatury týká.
Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a uvedený nedostatek nebyl v zákonné dovolací lhůtě odstraněn (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele (povinně zastoupeného advokátem) k odstranění vad dovolání nevyzývá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu