ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1270.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1270/2018-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. K. , Č. B., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované J. H. , Č. B., zastoupené Mgr. Evou Švecovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 154/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2017, č. j. 7 Co 785/2017-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2017, č. j. 7 Co 785/2017-95, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. /dále opět jen „o. s. ř.“/), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Její konstatování, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, které mají být posouzeny jinak“ , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ani její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 947/2009 (dále jen „citovaný rozsudek“), nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ostatně Nejvyšší soud v citovaném rozsudku neřešil (a ani nemohl řešit) žádnou z otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Je tomu tak především proto, že tehdy projednávanou věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, zatímco v nyní posuzovaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) řešil rozhodné právní otázky podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.
Navíc dovolatelka si v dovolání ve skutečnosti protiřečí. Na straně jedné totiž zdůrazňuje, že nebyla účastnicí exekučního řízení, které bylo vedeno proti jejímu manželovi jako povinnému a v němž byl postižen jejich společný podíl v bytovém družstvu (Stavebním bytovém družstvu České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30), s nímž je spojeno právo užívat (mít v nájmu) vyklizovaný (družstevní) byt. Na straně druhé se však dovolává ustanovení §255 odst. 2 o. s. ř. (srov. obdobně §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), jež manželu povinného přiznává – bez dalšího – postavení účastníka vykonávacího (exekučního) řízení právě pro případ, že nařízeným výkonem rozhodnutí (exekučním příkazem) bylo postiženo to, co je součástí společného jmění manželů, pokud jde o tuto jeho součást.
Vzhledem k uplatněným dovolacím výtkám lze pro úplnost dodat, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatelka v dovolání rovněž uplatnila (tvoří převážnou část námitek obsažených v čl. III dovolání); v tomto směru totiž nenastolila žádnou otázku výkladu právního předpisu a takovou otázku nelze dovodit ani z celkového obsahu dovolání. Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu