ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1358.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1358/2017-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12, o zaplacení částky 241.472,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 224/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.519,- Kč k rukám Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (který byl „pověřen“ vymáháním žalované pohledávky jako spoluvlastník „domu v P.“ – dále jen „dům“) se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 241.472,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měl získat na úkor spoluvlastníků domu tím, že v období od září 2009 do 21. června 2012 (dále jen „žalované období“) užíval bez právního důvodu pro účely bydlení „nebytový prostor nacházející se ve třetím nadzemním podlaží vpravo vedle schodiště domu“ (dále jen „nebytový prostor“).
Při jednání u soudu prvního stupně dne 24. února 2016 uplatnil žalovaný k započtení svou pohledávku ve výši 500.000,- Kč, která měla odpovídat nákladům jím vynaloženým v letech 1995 a 1999 na rekonstrukci nebytového prostoru (viz protokol o jednání na č. l. 107 až 111 spisu).
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 3.550,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 10.110,- Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 227.812,- Kč (výrok III. – dále jen „vyhovující výrok III.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V. – dále jen „nákladové výroky IV. a V.“).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil ve vyhovujícím výroku III. a v nákladových výrocích IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti citovaným rozhodnutím obou soudů podal žalovaný (dovolatel) dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123 (ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126), který byl dovoláním rovněž napaden, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123 (ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126), zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř.).
Jako soud dovolací dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z posléze uvedených příčin není přípustné podle §237 o. s. ř. dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím vytkl soudům obou stupňů vady řízení (námitkou, že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou nedostatečná). K uvedené dovolací námitce dovolací soud přesto výjimečně dodává, že rozhodnutí obou soudů jsou pochopitelná a srozumitelná a i když lze připustit, že se podrobně nevypořádaly s každým dílčím argumentem, který dovolatel uplatnil v průběhu řízení, z obsahu jeho odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění dotčených rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) lze uvést následující.
Práva a povinnosti účastníků týkající se bezdůvodného obohacení, jehož vydání se domáhal žalobce, a bezdůvodného obohacení, jež uplatnil k započtení proti jeho pohledávce dovolatel, je zapotřebí, vzhledem k době vzniku obou pohledávek, posuzovat podle dosavadních právních předpisů (zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/) – viz 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vznikly-li pohledávky účastníků na vydání bezdůvodného obohacení před 1. lednem 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (vznik pozdější z nich byl završen v roce 2012), spravuje se právní úpravou obsaženou v dosavadních předpisech také způsobilost těchto pohledávek k započtení (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích z 27. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016, a z 13. září 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe, neaplikoval-li odvolací soud (soud prvního stupně) v poměrech souzené věci ustanovení §617 odst. 2 o. z. (o případ uvedený v §617 odst. 1 o. z. zde evidentně nešlo), umožňující straně dovolat se i po uplynutí promlčecí lhůty svého práva při započtení, mohlo-li být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. To platí bez zřetele k tomu, že projev vůle směřující k (jednostrannému) započtení učinil dovolatel až po 31. prosinci 2013 (konkrétně při jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2016 – viz opět č. l. 107 až 111 spisu).
K otázce, zda žalobcem vznesená námitka promlčení je výkonem práva odporujícím dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), dovolací soud předesílá, že pakliže odvolací soud pokládal rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že dovolatelovy odvolací námitky nemohou být důvodem (ani) pro aplikaci ustanovení §3 obč. zák., je namístě vycházet z úvahy, že se přinejmenším ztotožnil rovněž s jeho právním názorem, že výkon práva vznést námitku promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Nelze tudíž hovořit o tom, že se uvedenou otázkou vůbec nezabýval, jak v dovolání namítl dovolatel. Tuto otázku přitom vyřešil – stejně jako soud prvního stupně – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny odpovídající okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neshledal dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporoval dobrým mravům. Z pohledu citované judikatury, akcentující existenci mimořádných okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, se tedy rozsudek odvolacího soudu nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; naopak je s ní, jak je uvedeno shora, v souladu.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení §455 odst. 1 obč. zák. schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti uvedeným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž schází v dovolání nejen vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž i jakékoli dovolací námitky, jež by se jich týkaly.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu