ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1763.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1763/2018-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. L. , P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 300/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 29 Co 456/2017-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 60 C 300/2008-399, jímž zamítl žalobu žalobkyně na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť otázku, zda později přijaté rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva) v jiné věci je důvodem pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Právní teorie i soudní praxe (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) je jednotná v závěru, že žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci – spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem povolení obnovy řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné pod číslem 40/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15), usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009].
Soudy při výkladu a aplikaci práva vždy přihlížejí i k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jejich relevance dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 604/02). Nelze je však považovat za rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného výkladu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v jiné právní věci jiných účastníků (byť skutkově i právně obdobné) proto není důvodem pro obnovu řízení.
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 9. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu