ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2632.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2632/2018-74
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně GASQUET s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 1775/5, IČO 24762415, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, proti žalované C I T Y L I G H T s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, IČO 48584240, zastoupené Mgr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, o zaplacení částky 574.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 110/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018, č. j. 68 Co 474/2017-45, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018, č. j. 68 Co 474/2017-45, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. července 2017, č. j. 15 C 110/2017-20, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 28. 4. 2017 se žalobkyně domáhala s odkazem na nájemní smlouvu ze dne 1. 7. 2013, jejímž předmětem byly tam označené nebytové prostory, zaplacení částky 350.000 Kč z titulu dlužného nájemného za období od dubna 2016 do 20. 3. 2017, částky 24.000 Kč jako zálohy na vodné a stočné za stejné období a částky celkem 200.000 Kč jako smluvní pokuty.
Obvodní soud pro Prahu 2 elektronickým platebním rozkazem ze dne 3. 5. 2017, č. j. EPR 92963/2017-4, uložil žalované, aby do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila žalobkyni částku ve výši a) 350.000 Kč, b) 24.000 Kč,
c) 50.000 Kč, d) 50.000 Kč, e) 100.000 Kč, s tam specifikovanými úroky z prodlení, nebo aby podala proti tomuto elektronickému platebního rozkazu do 15 dnů od jeho doručení odpor. Součástí elektronického platebního rozkazu byla i kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Žalované byl elektronický platební rozkaz doručen dne 4. 5. 2017 a ta na něj reagovala podáním odporu, v němž mimo jiné uvedla, že vzhledem k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2013 provedla s vědomím pronajímatele zhodnocení domu, ve kterém se nacházely pronajaté nebytové prostory, že v důsledku technického stavu pronajaté nemovitosti došlo ke škodě na jejím majetku a že žalobkyně tyto skutečnosti v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nezohlednila, ačkoli pohledávka žalované značně převyšuje žalobkyní uplatněné nároky. Odpor zaslala soudu prvního stupně dne 17. 5. 2017.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (pro uznání) ze dne 17. 7. 2017, č. j. 15 C 110/2017-20, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni celkem částku ve výši 574.000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a o nákladech řízení. Měl za to, že se žalovaná ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřila k žalobě poté, co ji k tomu vyzval ve smyslu §114b o. s. ř., ač byla poučena o následcích takové své nečinnosti. Proto vycházel z toho, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala, a postupoval podle §153a odst. 3 o. s. ř. Dovodil, že odpor žalované proti platebnímu rozkazu zaslaný soudu prvního stupně dne
17. 5. 2017 nesplnil to, co bylo žalované výzvou soudu prvního stupně uloženo, tedy aby se detailně vyjádřila k žalobě a k tomu, proč uplatněné nároky neuznává, neboť žalovaná v odporu jen obecně zmínila, že bylo provedeno zhodnocení nemovitosti žalobkyně, neuvedla nic o předmětu řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 68 Co 474/2017-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „sdělení žalované obsažené v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně nenaplnilo ani dílem požadavky na ně výzvou soudu prvního stupně k podání vyjádření kladené“ a že tím došlo k uznání v řízení uplatněných nároků. Žalovaná se v podaném odporu vůbec nevyjádřila k nárokům uplatněným žalobou, ale toliko tvrdila, že má proti žalobkyni dva vlastní stručně popsané, ale blíže nespecifikované nároky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém zpochybnila závěr odvolacího soudu o jejím nedostatečném vyjádření v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vydaném soudem prvního stupně, jenž považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná na základě v dovolání rozsáhle uvedené judikatury Nejvyššího soudu uzavřela, že k zamezení fikce uznání nároku není třeba se výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, avšak dostačující je vylíčení rozhodujících skutečností v základních obrysech. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Postačí tedy uvést přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu částečný úspěch. Žalovaná dále dovozuje, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba považovat její vyjádření za dostatečné dle §114b odst. 5 o. s. ř. s tím, že jestliže jej za dostatečné soud prvního stupně nepovažoval, bylo jeho povinností ji vyzvat ve smyslu §118a o. s. ř. k doplnění jejího tvrzení a poučit ji, o čem má tvrzení doplnit a o následcích nesplnění této výzvy. Zdůrazňuje, že z podaného odporu vyplývá jednoznačný nesouhlas žalované s podanou žalobou a její úmysl bránit se kompenzační námitkou bez jakékoli snahy o maření řádného průběhu řízení. Dle žalované postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jejího práva být slyšena a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jejího práva na spravedlivý proces a k porušení práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování podmínek vydání rozsudku pro uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného nutné zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, či ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle §114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008). Dle komentářové literatury zákon v §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (Drápal, L. & kol., Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.).
Je možno poukázat i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3735/2008, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, podle nichž lze nedostatečné vyjádření žalovaného na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. řešit poučením o nutnosti dosavadní tvrzení doplnit.
V projednávané věci byl žalované doručen platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve stanovené lhůtě reagovala odporem se shora uvedeným odůvodněním (namítala zhodnocení předmětného domu a vznik škody na jejím majetku v důsledku technického stavu pronajaté nemovitosti s tím, že tyto pohledávky značně převyšují nároky uplatněné žalobkyní). Žalovaná tak vznesený nárok odmítla s ohledem na vznesenou kompenzační námitku, kterou odvozovala jednak z jí provedeného zhodnocení pronajaté nemovitosti, a jednak ze vzniku škody způsobené žalobkyní. Dovolací soud uzavírá, že taková argumentace není pouhým vyjádřením nesouhlasu se žalobou, nýbrž byla naplněna podmínka alespoň v základních obrysech vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaná staví svoji obranu, a vyjádření je třeba dle zásad, na nichž stojí občanský soudní řád a principy spravedlivého procesu, hodnotit jako kvalifikované ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., a to i s přihlédnutím k tomu, že podle obsahu spisu je přístup žalované k věci aktivní a postup soudu nezdržuje.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej změnil (§243d písm. b/ o. s. ř.) tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod číslem 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu