ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2957.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2957/2018-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Račice nad Trotinou 1, proti žalovaným 1/ V. R. , zastoupenému Mgr. Kamilou Kačerovou, advokátkou se sídlem Dobruška, Opočenská 531, 2/ Z. P. a 3/ J. M. , zastoupeným opatrovníkem městem Dobruška, se sídlem v Dobrušce, náměstí F. L. Věka 11, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 184/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017, č. j. 21 Co 256/2017-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2017, č. j. 3 C 184/2016-95, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným (a všem, kdo s nimi bydlí) povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 21 Co 256/2017-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.) není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť níže specifikovaná otázka nastolená k dovolacímu přezkumu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu.
Vzhledem k použitým dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) uplatnili dovolatelé rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení právního důvodu užívání předmětného bytu po ukončení podnájemního vztahu vzniklého na základě podnájemní smlouvy ze dne 14. ledna 2013. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v tomto směru dospěl, nejsou – vzhledem ke svědeckým výpovědím J. Č. a K. J. – vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
K otázce absence posouzení věci z hlediska ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovolací soud podotýká následující.
V rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 (a dále také v rozhodnutích z 13. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 22. března 2017, sp. zn. I. ÚS 648/17/, či nejnověji v rozhodnutích ze 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017, a z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017), Nejvyšší soud – s ohledem na princip nepravé retroaktivity vyjádřený v ustanovení §3074 odst. 1 o. z. – dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. lednu 2014 (k otázce posouzení dobré víry viz mutatis mutandis např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněného pod č. C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souzené věci je evidentní, že dovolatel 1/ užíval byt nejprve na základě podnájemní smlouvy ze dne 14. ledna 2013 a posléze se souhlasem žalobce. Nemohl tudíž být v dobré víře, že je jeho nájemcem, a to jak v době do 31. prosince 2013, tak také od 1. ledna 2014. Nemohl-li být v dobré víře, že byt užívá jako nájemce, nebyly splněny podmínky stanovené v §2238 o. z. k tomu, aby mohl být za řádného nájemce považován. Proto se dovolatelé nemohou úspěšně dovolávat ochrany poskytované citovaným ustanovením „poctivému nájemci“; absence výslovného posouzení věci podle §2238 o. z. nemůže mít tedy žádný vliv na správnost právních názorů, které odvolací soud přijal.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním je napadáno rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i výroky o náhradě nákladů řízení. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dovolání proti této části rozhodnutí není přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
V souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť přistoupil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Navíc nejsou-li splněny podmínky pro meritorní projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o možném odkladu vykonatelnosti jím napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu