ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3052.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 3051/2018-166
sp. zn. 26 Cdo 3052/2018
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyň a) L. D. , narozené XY, bytem XY, b) M. Š. , narozené XY, bytem XY, c) A. T., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované AUTO MS s. r. o. , IČO 27627047, se sídlem v Praze 4, Podjavorinské 1596/2, zastoupené JUDr. Tomášem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 68/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 69 Co 439/2017-115, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2017, č. j. 69 Co 372/2017-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 69 Co 439/2017-115, se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2017, č. j. 51 C 68/2017-14, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2017, č. j. 51 C 68/2017-33, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2017, č. j. 69 Co 372/2017-62, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 8. 3. 2017 domáhaly vyklizení pozemku parcelní číslo XY, zapsaného v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu na LV XY pro katastrální území XY, obec XY. Žalobu odůvodnily tím, že jsou vlastnicemi pozemku parcelní číslo XY, zapsaného v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, jehož nájemcem byla žalovaná. Žalobkyně zaslaly žalované výpověď nájemní smlouvy spolu s výzvou k vyklizení pozemku do 31. 1. 2017, žalovaná však pozemek nevyklidila.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. 3. 2017, č. j. 51 C 68/2017-10, žalované podle §114b odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení k žalobě písemně vyjádřila a poučil ji o následcích neuposlechnutí výzvy. Protože se žalovaná ve lhůtě třiceti dnů ve věci nevyjádřila, žalobě vyhověl rozsudkem (pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.) ze dne 27. 4. 2017, č. j. 51 C 68/2017-14, a uložil žalované vyklidit pozemek parcelní číslo XY v obci XY, k. ú. XY, posléze k návrhu žalobkyň usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 51 C 68/2017-33, podle §164 o. s. ř. opravil parcelní číslo na XY. K odvolání žalované bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č. j. 69 Co 372/2017-62.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 69 Co 439/2017-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaná se ve věci včas nevyjádřila a tím v souladu s §114b odst. 5 o. s. ř. nárok žalobkyň uznala. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně neoprávněně manipuloval se spisem, když zaměnil protokol o vyhlášení rozsudku ze dne 27. 4. 2017 za protokol později vyhotovený, který odpovídal následně vydanému opravnému usnesení, uzavřel, že tato skutečnost však není důvodem pro vyloučení soudkyně (§14 odst. 1 o. s. ř.) a nejde ani o vadu, která by měla vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Rovněž nepřisvědčil námitce žalované, že označení vyklizovaného pozemku není dostatečně určité a že žaloba je proto neprojednatelná, neboť ostatními údaji (katastrálním územím a číslem LV) lze pozemek jednoznačně identifikovat, rozdílné číslo pozemku v textu žaloby a v jejím petitu je administrativním pochybením, které lze odstranit kdykoli v průběhu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2017, 69 Co 372/2017-62, i proti jeho rozsudku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 69 Co 439/2017-115, podala žalovaná dovolání. V dovolání proti usnesení vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil podmínky pro postup podle §164 o. s. ř.; v dovolání proti rozsudku namítala, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003) a věc nesprávně právně posoudil. Především zdůraznila, že žaloba trpěla vadami, neboť mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem byl rozpor a žalobní petit byl nevykonatelný, a tato skutečnost bránila vydání kvalifikované výzvy a následně i rozsudku pro uznání. Rovněž měla za to, že tím, že soudkyně soudu prvního stupně zaměnila protokol o vyhlášení rozsudku ve snaze udržet příznivý výsledek pro žalobkyně, nejednala nestranně, a je tudíž podjatá ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasila proto ani se závěrem odvolacího soudu, že uvedená vada řízení neměla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správná, a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázku splnění předpokladů pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ustálená soudní praxe dovodila, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., jen jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jen v takovém případě je totiž možné na jeho základě řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. „Fikce" uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, jsou-li důvody k zastavení řízení podle ustanovení §104 o. s. ř. nebo byl-li proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, či ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004). Při aplikaci ustanovení §114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, či ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16).
V souzené věci žalobkyně v žalobě tvrdily, že jsou vlastnicemi pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obec XY, v žalobním petitu ale navrhly, aby žalovaná vyklidila pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obec XY. Žalobkyně udělaly v písemném vyhotovení žaloby zřejmě chybu, bez dalšího však není rozpoznatelné, zda chybné parcelní číslo uvedly v textu žaloby či v žalobním petitu. Mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem je tak rozpor. Vzhledem k tomu, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, či ze dne ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003), soud prvního stupně měl žalobkyně předtím, než vydal kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., vyzvat k odstranění tohoto rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005). Za situace, kdy tak neučinil a kdy tuto chybu nenapravily včas ani samy žalobkyně, nebylo jasné, zda předmětem řízení má být vyklizení pozemku parcelní číslo 2336/10 či 2336/210, a žaloba tudíž nebyla perfektní. Tato skutečnost bránila aplikaci kvalifikované výzvy a nebyly tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v souzené věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., odchýlil se od citované judikatury.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává [§243d písm. b) o. s. ř.].
Jelikož dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a tím i rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho opravného usnesení, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu, bylo tím rozhodnuto i o dovolání proti tomuto potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu