ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3997.2017.3
sp. zn. 26 Cdo 3997/2017-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. F. , zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovaným 1/ D. J. a 2/ I. J. , zastoupeným JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení částky 64.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 209/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2016, č. j.
27 Co 152/2016-118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 64.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu sjednané smluvní pokuty pro případ nevyklizení bytu v dohodnuté době.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 7 C 209/2015-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a změnil v nákladovém výroku tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 29.795,- Kč. Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 33.701,- Kč.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 16. srpna 2010 smlouvu o nájmu bytu (dále jen „nájemní smlouva“), jenž v ní byl vymezen jako „tři prostory s chodbou a koupelnou o velikosti 58 m 2 v třetím patře v domu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“). Původně šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 15. září 2010, avšak následně byla doba nájmu postupně prodlužována, naposledy do 24. srpna 2013 dodatkem č. 2 ze dne 14. srpna 2012. Dne 23. srpna 2013 pak účastníci uzavřeli další dodatek (dále jen „Dodatek“), v němž uvedli, že nájem končí 24. srpna 2013 a že z titulu nedoplatku na tam specifikovaných službách eviduje žalobce za žalovanými ke dni uzavření Dodatku pohledávku (dále jen „Pohledávka“), kterou jim vyčíslí nejpozději do 28. srpna 2013. V Dodatku se rovněž dohodli, že uhradí-li žalovaní Pohledávku v žalobcem takto vyčíslené výši nejpozději do 28. srpna 2013, prodlouží se doba nájmu do 24. srpna 2014, a neučiní-li tak, předmětný byt nejpozději do 28. srpna 2013 vyklidí a vyklizený předají žalobci. V Dodatku se žalovaní současně zavázali, že ocitnou-li se v prodlení s vyklizením a předáním bytu, zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení, čímž není dotčeno jeho právo na náhradu způsobené škody v celé výši (dále jen „ujednání o smluvní pokutě“). Dne 28. srpna 2013 žalobce Pohledávku skutečně vyčíslil, avšak žalovaní na ni odmítli cokoli uhradit, předmětný byt užívali i po uvedeném datu a vyklidili ho až 31. října 2013 poté, co žalobci dopisem ze dne 29. srpna 2013 „vypověděli“ nájemní poměr (dále jen „Výpověď“) s konstatováním, že platnost nájemní smlouvy končí právě až dne 31. října 2013, kdy nejpozději mu byt předají. Po částečném zopakování a doplnění dokazování vzal odvolací soud rovněž za zjištěno, že žalovaní odmítli dne 28. srpna 2013 cokoli uhradit na vyčíslenou Pohledávku s odůvodněním, že Vyčíslení neodpovídá řádnému a správnému vyúčtování služeb a že požadovaná částka je nepřiměřeně vysoká, a současně žalobci sdělili, že Dodatek považují za neplatný a chtějí si v bytě „odbydlet“ kauci (složenou na počátku nájemního vztahu) v částce 12.000,- Kč a nájemné (v širším smyslu) v téže částce za září 2013 (zaplacené předem v předchozím měsíci). Na Výpověď pak žalobce nijak nereagoval, nevyzýval žalované k vyklizení a předání bytu, nepožadoval po nich ani zaplacení smluvní pokuty a celou „záležitost“ řešil až podáním žaloby. Svou předchozí „pasivitu“ pak v rámci své účastnické výpovědi (viz protokol na č. l. 97 až 104 spisu) vysvětloval tím, že v inkriminované době měl jiné starosti, a mimo jiné uvedl, že v průběhu roku 2013 řešil dluhy za odběr vody a elektřiny v domě, kvůli nimž byla i krátkodobě přerušena dodávka elektřiny do domu a pro které byla též vedena exekuce na jeho majetek.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně
– dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platnou dohodou ve smyslu §544 a §545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013
– dále jen „obč. zák.“ (a není tedy neplatné mimo jiné pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., jak dovodil soud prvního stupně). I přes uvedený závěr však zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Zaujal totiž názor, že v daném případě jde o výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že prodlení se splněním vyklizovací povinnosti v období od 29. srpna 2013 do 31. října 2013 (dále jen „rozhodné období“) nebylo v neprospěch žalobce, který jej ostatně takto ani nevnímal. Po 28. srpnu 2013 totiž neprojevil nesouhlas se setrváním žalovaných v bytě až do 31. října 2013, v rozhodném období je nevyzýval ke splnění vyklizovací povinnosti a ani k zaplacení smluvní pokuty a „pravděpodobně“ mu
– vzhledem k jeho tehdejším finančním potížím – přišlo vhod, že předmětný byt užívali ještě dva měsíce po skončení nájmu, jelikož jim nemusel vracet zaplacenou kauci a „nájemné“ (v širším smyslu) za září 2013. Navíc při bezodkladném splnění vyklizovací povinnosti by „s největší pravděpodobností“ ani v rozhodném období nezískal z bytu
– vzhledem k absenci smlouvy s novým nájemcem – odpovídající příjem. Uplatněná smluvní pokuta tudíž postrádá nejen preventivní, ale i uhrazovací funkci, a má tak pouze sankční charakter. Poněvadž porušení zajištěné smluvní povinnosti bylo žalobci v konečném důsledku ku prospěchu, neexistuje jediný rozumný důvod, proč za ně žalované postihovat (sankcionovat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil s názorem, že jde o výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že judikatura dovolacího soudu pojímá dobré mravy jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Vyjádřil přesvědčení, že své právo na zaplacení smluvní pokuty vykonal v souladu s takto pojímaným korektivem a nelze mu v tomto směru podsouvat, že protiprávní jednání žalovaných snad „mlčky toleroval a prakticky akceptoval“. Zde zdůraznil, že součástí zjištěného skutkového stavu nebylo zjištění, že by účastníci uzavřeli dohodu, která by žalované opravňovala užívat předmětný byt i po 28. srpnu 2013, nebo která by je zprostila povinnosti platit při prodlení s jeho vyklizením sjednanou smluvní pokutu. Ve vztahu mezi účastníky tudíž zůstala zachována ujednání obsažená v Dodatku, včetně ujednání o smluvní pokutě. Žalovaní tedy nepochybně byli srozuměni i s tím, že v případě, že včas neuhradí Pohledávku v jím vyčíslené výši, budou povinni byt vyklidit, a to pod sankcí smluvní pokuty. Podle jeho mínění nebylo za této situace jeho povinností je (dodatečně) upozorňovat na to, že trvá na splnění jejich vyklizovací povinnosti (zajištěné smluvní pokutou), a to bez zřetele k tomu, že snad byli (mylně) přesvědčeni, že Dodatek je neplatný a že nájem bytu v důsledku toho nadále trvá (zde ovšem upozornil na skutečnost, že i při neplatnosti Dodatku by nájemní poměr skončil ke dni 24. srpna 2013). Měl také za to, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze jeho právu odepřít právní ochranu ani s poukazem na to, že uplatněná smluvní pokuta postrádá preventivní a uhrazovací funkci. V této souvislosti podotkl, že v době sjednání Dodatku plnilo ujednání o smluvní pokutě všechny funkce, které právní teorie přisuzuje tomuto institutu (funkce preventivní, uhrazovací a sankční), přičemž pro přiznání subjektivního práva na zaplacení smluvní pokuty musí postačovat i přítomnost jen některé z těchto funkcí (což ostatně nepřímo dokládá i to, že pro vznik a ani pro uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty není nezbytně nutné, aby porušením zajištěné povinnosti vznikla oprávněnému škoda). Dodal, že navíc důvodem, pro nějž žalovaní nebyli ani přes hrozbu smluvní pokuty dostatečně motivováni ke splnění zajištěné (vyklizovací) povinnosti, nebylo jeho jednání, nýbrž jejich vlastní přesvědčení o neplatnosti Dodatku. Současně přičinil, že úvaha odvolacího soudu o tom, že nebyl protiprávním jednáním žalovaných poškozen, či že z něj snad měl mít dokonce prospěch, je zcela neodůvodněná (je skutkově i právně nepodložená). Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, eventuálně aby ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směruje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování rozhodných dovolacích námitek vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3073 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Za „dobré mravy“ ve smyslu citovaného ustanovení je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat – jak také správně uvedl v dovolání dovolatel – souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod č. C 2084 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zbývá dodat, že soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
S přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci zastává dovolací soud názor, že úvaha odvolacího soudu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy je v daném případě vskutku zjevně nepřiměřená. Předně lze přisvědčit dovolatelovu názoru, že nebylo jeho
– a to ani morální – povinností vyzývat žalované ke splnění jejich vyklizovací povinnosti (zajištěné smluvní pokutou) poté, co se ocitli v prodlení s jejím splněním. Již z dodatku č. 2 ze dne 14. srpna 2012 jim totiž muselo být bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že nájem bytu skončí dnem 24. srpna 2013. Navíc tuto skutečnost potvrzuje i Dodatek (uzavřený dne 23. srpna 2013, tj. pouhý jeden den před uplynutím sjednané /prodloužené/ doby nájmu), v němž se účastníci současně dohodli, že může být sice prodloužen do 24. srpna 2014, avšak pouze za předpokladu, že žalovaní uhradí do 28. srpna 2013 Pohledávku dovolatelem vyčíslenou nejpozději do téhož dne; neučiní-li tak, předmětný byt nejpozději do 28. srpna 2013 vyklidí a vyklizený předají dovolateli. Jestliže žalovaní na takovou dohodu přistoupili, pak jim muselo být zřejmé, že v případě, že dotčenému předpokladu nevyhoví, nájem skončí dne 24. srpna 2013 a byt budou povinni vyklidit do 28. srpna 2013. Museli tedy kalkulovat i s tím, že v případě nezaplacení Pohledávky nájem skutečně skončí dnem 24. srpna 2013 (neboť jeho obnovení podle §676 odst. 2 obč. zák. zde nepřicházelo do úvahy z důvodu uvedeného v ustanovení §710 odst. 3 věty druhé obč. zák.). Pokud při sjednávání Dodatku akceptovali i ujednání o smluvní pokutě, museli být srozuměni rovněž s tím, že ocitnou-li se v prodlení se splněním své vyklizovací povinnosti, budou povinni zaplatit dovolateli částku 1.000,- Kč za každý den trvání tohoto prodlení. Riziko, že přesvědčení o neplatnosti Dodatku se později ukáže (jak se také stalo) nesprávným, jde k jejich tíži. Navíc i kdyby měli za to, že Dodatek je neplatný, nemohli mít žádný rozumný důvod domnívat se, že budou oprávněni předmětný byt užívat i po uplynutí sjednané doby nájmu, tj. po 24. srpnu 2013. Z toho rovněž vyplývá, že byla-li jejich Výpověď učiněna zjevně až po skončení nájmu (konkrétně dne 29. srpna 2013), nemohla (v již neexistujícím právním vztahu) vyvolat žádné právní účinky. Bez právního významu jsou též úvahy, že dovolateli „pravděpodobně“ i přišlo vhod, že žalovaní předmětný byt užívali ještě dva měsíce po skončení nájemního vztahu, a že při bezodkladném splnění vyklizovací povinnosti by „s největší pravděpodobností“ ani nezískal z bytu v rozhodném období odpovídající příjem. Tyto úvahy mají totiž charakter pouhých domněnek (hypotéz), jež nemohou tvořit relevantní součást zjištěného skutkového stavu, a potažmo ani právního posouzení věci. Sluší se však přesto připomenout, že účastník, který poruší povinnost zajištěnou smluvní pokutou, je zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (srov. §544 odst. 1 obč. zák.). Zbývá dodat, že jestliže žalovaní setrvali v předmětném bytě až do 31. října 2013, ačkoli – objektivně vzato – museli vědět, že jejich oprávnění k užívání bytu zaniklo dne 24. srpna 2013 a nejpozději do 28. srpna 2013 ho měli vyklidit, pak svou vyklizovací povinnost porušili způsobem, jenž nese znaky svévole a vykazuje i jistou (nezanedbatelnou) míru bezohlednosti k zájmům druhé strany. Právě takové jednání přímo vybízí k tomu, aby bylo postihnuto odpovídající (dohodnutou) sankcí, v tomto případě smluvní pokutou.
Z uvedeného vyplývá, že s přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci nelze pokládat za správný právní závěr, že jde o výkon práva odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu