ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4338.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4338/2017-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Hartmanic , se sídlem v Hartmanicích 75, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, proti žalované České republice – Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 6 – Řepích, Třanovského 622/11, IČO: 00016918, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 36/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2017, č. j. 15 Co 37/2017-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jana Rudolfa, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2017, č. j. 15 Co 37/2017-227 (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila), odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Otázku nabytí, resp. existence vlastnického práva dovolatele (obce, resp. v daném případě města) k pozemku, jehož se požadované určení týkalo (dále jen „Pozemek“), posuzoval odvolací soud nejen podle §2a ve spojení s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nýbrž i podle §2 písm. c/ ve spojení s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a dospěl k závěru, že dovolatel (v současnosti) nemůže být – z důvodů tam specifikovaných – považován za vlastníka Pozemku podle žádného z nich.
Správnost prvního právního názoru dovolatel ve skutečnosti ani nezpochybnil, neboť uvedl, že vlastnické právo k pozemku na něj nemohlo přejít podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. Náležitě však nezpochybnil ani správnost druhého právního názoru, že nebyly splněny (resp. že neprokázal / „v podstatě ani netvrdil“ /, že byly splněny) všechny podmínky, za jejichž současného (kumulativního) naplnění by na něj přešlo vlastnické právo k Pozemku podle §2c zákona č. 172/1991 Sb. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek nelze především ztratit ze zřetele, že výtku nesprávného právního posouzení věci,
jde-li o posouzení, zda byla naplněna podmínka přechodu vlastnického práva k Pozemku zakotvená v §2c odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., dovolatel založil především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Navíc je zapotřebí dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud v tomto směru dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Kromě toho z obsahu dovolání lze sice usoudit, že s druhým právním názorem dovolatel nesouhlasil, avšak v tomto směru řádně nevylíčil, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (uvedené údaje mohou vyplynout i z vymezení důvodu dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Právě to však učinil dovolatel konstatováním (nadto zcela obecným), že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešena a měla by být řešena odlišně od právního názoru odvolacího soudu“ . Toto povšechné konstatování však dovolatel nijak blíže nekonkretizoval, tj. nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), tak, aby z dovolání (celkového jeho obsahu) bylo zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, resp. kterou konkrétní otázku hmotného či procesního práva vyřešil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou (konkrétní) ustálenou rozhodovací praxi jde. K tomu lze jen dodat, že okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu – s poukazem na „dosavadní“ judikaturu dovolacího soudu, jíž vymezil slovním popisem – též řešení právní otázky, „zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na obec podle §2a… k datu 1. 7. 2000, či zda se má na věc vztahovat ustanovení §2c (do zákona č. 172/1991 Sb. vtělené zákonem č. 173/2012 Sb.)“ , nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá.
Zbývá dodat, že dovolatel, byť poněkud nejasně, v dovolání patrně uplatnil také vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), totiž dovolací soud přihlíží – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné (uvedený předpoklad v souzené věci naplněn není); samy o sobě však takovéto vady (nepředstavují-li otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak) přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) založit nemohou.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu