ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4451.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4451/2017-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva ROZVOJ , se sídlem v Ústí nad Labem – Neštěmicích, Seifertova 465, IČO: 00043796, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem , Resslova 1754/3, proti žalované J. F. , zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 291/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2017, č. j. 8 Co 710/2016-251 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č. j. 12 C 291/2013-189, ve spojení s usneseními ze dne 21. dubna 2016, č. j. 12 C 291/2013-224, a ze dne 27. května 2016, č. j. 12 C 291/2013-229a, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna – po zajištění náhradního ubytování – vyklidit „bytovou jednotku č. 358/2, umístěnou v 1. nadzemním podlaží budovy stojící na pozemku v obci Ú. n. L., části obce N., kat. území N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. června 2017, č. j. 8 Co 710/2016-251 , citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od zajištění náhradního ubytování; zároveň rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
S ohledem na charakter některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dodává, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, že v daném případě jde o natolik výrazný výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), že by bylo namístě žalobu zamítnout. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. V citovaném stanovisku zaujal Nejvyšší soud názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane.
Byť odvolací soud konstatoval, že žalobcův požadavek na vyklizení žalované z bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ve skutečnosti – vzhledem k závěrům, které učinil ve vztahu k přisouzené bytové náhradě a lhůtě k vyklizení – uzavřel, že požadavek žalobce na vyklizení žalované v rozporu s dobrými mravy je, avšak současně dovodil, že okolnosti případu odůvodňují nikoli zamítnutí žaloby, nýbrž „pouhé“ přisouzení bytové náhrady, navíc s určením delší než zákonné lhůty k vyklizení. Vzal přitom v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobce, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem (nelze mu úspěšně vytýkat, že rozhodující význam přisoudil okolnostem na straně žalobce) a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. Nelze totiž přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. jakoby i proti nákladovým výrokům. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu