ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5468.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5468/2017-1391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně Sallerova výstavba Emporium II k.s. , se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, IČO 27266303, zastoupené Ass. jur. Denisem Riediegerem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované OK REST a.s. , se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, IČO 60193344, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení 4.126.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 481/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 13 Co 313/2017-1364, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 13. 5. 2008 domáhá na žalované zaplacení částky 4.126.298 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za pronájem tam specifikovaných pozemků.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. 6. 2017, č. j. 8 C 481/2008-1343, přerušil řízení do pravomocného skončení soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 13 Co 313/2017-1364, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 190/2009 je rozhodováno o vlastnictví žalobkyně k pozemkům, ke kterým se váže její tvrzený nárok, přičemž tato otázka je pro souzenou věc významná a vydané rozhodnutí bude pro účastníky závazné, neboť se oba účastní i řízení pod sp. zn. 18 C 190/2009. Přerušení řízení odůvodňuje zájem na jeho hospodárnosti za stavu, kdy ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 190/2009 je řízení již ve fázi odvolacího řízení, jehož okruh účastníků je (po úmrtí jedné z účastnic) znám, a je proto nepravděpodobné, že by vyčkání výsledku tohoto řízení neúměrně prodloužilo řízení v souzené věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku naplnění podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálena v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení ze dne Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vždy záleží na konkrétní situaci a na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat toliko v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát.
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jeho závěr, že je na místě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 190/2009 bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně v této věci (zda je žalobkyně vůbec vlastníkem nemovitostí, za jejichž pronájem žádá nájemné), a že není pravděpodobné neúměrné prodloužení dané věci, je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka ve svém dovolání namítala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což může být vadou řízení, nikoliv procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. Tím vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jelikož případné vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem, a lze k nim přihlédnout toliko za splnění podmínek uvedených v §242 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu však nepřezkoumatelné není, jestliže je zřejmé, jaké závěry odvolací soud učinil, a že dovolatelka je svým dovoláním napadá.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu