ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.762.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 762/2018-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Moravské kreditní s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, IČO: 60318074, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalovaným 1/ R. N. , 2/ O. N. a 3/ V. N. , zastoupeným Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 202/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 11 Co 276/2017-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných (dovolatelů) proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 11 Co 276/2017-339, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.).
K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., resp. jeho části, jak to učinili dovolatelé hned v úvodu dovolání konstatováním, že dovolání „podávají podle ustanovení §237 o. s. ř.“ a že „je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizovali – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání především patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva mají za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Výše nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání tedy dovolatelé nevyhověli a ostatně ani vyhovět nemohli, neboť namítli-li v dovolání pouze nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a současně vady řízení, nenapadli (objektivně napadnout ani nemohli) právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovolání je podáváno i proti nákladovému výroku III. napadeného rozsudku (a tudíž současně také proti výroku II., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení). Nelze však přehlédnout, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu