ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.4234.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 4234/2017-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatelů a) N. K. , a b) J. S. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, za účasti MAXA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Sdružení 1341/39, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63677962, zastoupené JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 521/4, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 36/2015, o dovolání MAXA, spol. s r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 71 Cm 36/2015-40, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. 14 Cmo 115/2016-77, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 71 Cm 36/2015-40, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. 14 Cmo 115/2016-77, se odmítá .
III. MAXA, spol. s r. o., je povinna zaplatit navrhovatelům na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.364,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2015, č. j. 71 Cm 36/2015-40, vyslovil neplatnost usnesení valné hromady MAXA, spol. s r. o. (dále jen „společnost“), ze dne 19. prosince 2014, kterým bylo rozhodnuto o tom, že společnost se podřizuje zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a kterým byl Ing. Kvíčala, odvolán z funkce jednatele (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení soudu prvního stupně a proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” společnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolání společnosti proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem společnost spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Tomuto požadavku společnost nedostála, když v dovolání ohledně předpokladů přípustnosti dovolání ničeho neuvedla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu