ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1230.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1230/2016-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. P. , M. U., zastoupeného Mgr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 7, proti žalovanému I. I. P. , P., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 206/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č. j. 64 Co 128/2015-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 18 C 206/2012-163, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 105.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 68.038,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Jindřicha Vališe.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 64 Co 128/2015-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.552,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jindřicha Vališe.
Soudy tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout tím, že žalobci nevyplatil podíl na čistém zisku z obchodování s tetovacími jehlami dovezenými z Číny. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na skutkovém závěru, že na uvedeném obchodu se společně podílel žalobce, žalovaný a A. Z., přičemž veškeré obchodní vztahy oficiálně uskutečňovali prostřednictvím obchodní společnosti Bloody Blue Tatoo, s.r.o. (dále též jen „společnost“), jejímž byl žalovaný společníkem, že žalobce ani A. Z. nebyli u této společnosti zaměstnáni ani s ní neměli uzavřenou smlouvu, že žalobce vložil do obchodování s jehlami částku 70.000,- Kč, aniž se společností uzavřel písemnou smlouvu o tichém společenství, že při ukončení obchodní činnosti v roce 2008 se všichni tři zúčastnění ústně dohodli na rozdělení zisku z této činnosti, přičemž podle vyúčtování A. Z., provedeného na základě jeho vlastní evidence objednávek a faktur vystavených společností, měl každý z nich obdržet částku 105.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není v dané věci pasivně věcně legitimován; dovodil, že vznikl-li by žalobci nárok na zaplacení nějaké částky, nejednalo by se o nárok z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, nýbrž vůči společnosti, do níž vložil částku 70.000,- Kč, a „vůči společnosti pak mohl uplatnit svůj tvrzený nárok na zaplacení tvrzené částky, případně na zisk“. Uzavřel, že předmětná částka by mohla představovat pouze pohledávku žalobce za společností Bloody Blue Tatoo, s.r.o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., přičemž „za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, považuje chybný postup soudu při učinění závěru, že žalovaný není pasivně legitimován v tomto sporu a že tuto legitimaci má společnost; v této skutečnosti spatřuje též důvodnost dovolání v podobě nesprávného právního posouzení věci“. Namítá, že z provedeného dokazování je zjevné, že se společností „jako podnikající fyzické osoby nenavázali žádný právní vztah“ ani s ní „neprováděli žádné úkony“, rovněž tak neměli od společnosti a společnost od nich „žádné zmocnění v podobě plné moci či jiné“, že „společnost se jejich obchodu nijak neúčastnila, nebyla s ní dohodnuta žádná odměna, když obchodní jednání s čínskými dodavateli a dopravci vedl Z., a rovněž se společnost nijak neúčastnila prodeje tetovacích jehel. Na základě jednání žalovaného byla pouze využita adresa společnosti a její účet jako platební místo“. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů „se odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu, když jejich rozhodnutí lze považovat za překvapivá, neboť své skutkové ani právní závěry mu před ukončením jednání nesdělily“. Za předpokladu, že dovolání bude shledáno přípustným, poukazuje dovolatel na to, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť odporují hlediskům uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř., když z nich není patrno, jakými úvahami se při hodnocení věci soudy řídily. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky dovolatele, jimiž vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není z titulu bezdůvodného obohacení v dané věci pasivně věcně legitimován k zaplacení požadované částky, jsou bezpředmětné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
Taktéž námitky dovolatele, že „rozhodnutí soudů obou stupňů lze považovat za překvapivá, neboť své skutkové ani právní závěry mu před ukončením jednání nesdělily“, a že „tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná“, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s nimi nespojil žádnou (žádné) otázku (otázky) hmotného či procesního práva, na níž (na nichž) napadené rozhodnutí závisí a při jejímž (jejichž) řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (nejde tedy tzv. o „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem), nýbrž žalovaný těmito námitkami soudům vytýká (údajné) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3362/2015, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). K případným vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatel neformuloval v dovolání ani žádné námitky, jejichž podstatou by bylo tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu a nejedná se tak o situace řešené Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, či ze dne 9. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2804/15.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu