ECLI:CZ:US:2016:1.US.2804.15.1
sp. zn. I. ÚS 2804/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 ve věci ústavní stížnosti PÍSEK OSTRAVA, s. r. o., se sídlem Slavíkova 1744/22, Ostrava-Poruba, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014 č. j. 56 Co 292/2014-279 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2014 č. j. 58 C 5/2012-228 vydaným v řízení o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, a to z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat podle čl. 26 Listiny, principu legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a principu právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno na základě žaloby, jíž se vlastnice pozemku, na němž se nachází dobývací prostor, vůči stěžovatelce jako žalované, která na dotčeném pozemku provádí hornickou a rekultivační činnost či úkony k ní směřující, domáhala stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva. Okresní soud v Ostravě žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka vskutku zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, a to aniž by mezi nimi existoval obligační vztah, neboť došlo k platné výpovědi nájemní smlouvy, na jejímž základě byla stěžovatelka jako podnájemkyně oprávněna provádět svou činnost na dotčeném pozemku. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil, avšak při odlišném právním posouzení. Podle krajského soudu totiž stěžovatelka, bez ohledu na nájemní smlouvu, neměla právo provádět na dotčeném pozemku hornickou činnost, neboť na ni nebyl platně a účinně převeden dobývací prostor. Z toho důvodu pak nemohla být ani platně sjednána nájemní smlouva, na jejímž základě měl být pozemek užíván pro hornickou a obdobnou činnost, k níž ovšem žádný ze zúčastněných subjektů nebyl oprávněn. Proti rozhodnutí krajského soudu se pak stěžovatelka bránila dovoláním, které bylo napadeným rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, avšak stěžovatelka v dovolání polemizuje pouze s jedním z nich.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech. Podle ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na jediném právním důvodu, a to nedostatku oprávnění stěžovatelky k dobývacímu prostoru, z čehož pak je odvozen i nedostatek soukromoprávního titulu. Mimoto stěžovatelka považuje za neústavní i postup Nejvyššího soudu, který za nepřípustná považuje dovolání, v nichž nejsou napadeny všechny důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka připomíná hlavní funkci Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, což je relevantní i v posuzovaném případě, kdy stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila dosud neřešenou právní otázku převodu a přechodu práva k dobývacímu prostoru a jeho dodatečného potvrzení báňským úřadem, kterážto otázka je v praxi vykládána různě, a to i báňskými úřady.
4. Dále stěžovatelka namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu, které je založeno na zcela jiném důvodu pro vyhovění žaloby než rozhodnutí okresního soudu i sama žaloba. Takto byla podle stěžovatelky porušena i zásada dvojinstančnosti soudního řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rovněž samotné řešení rozhodných právních otázek ze strany okresního i krajského soudu, tedy otázky platnosti a zániku nájemní smlouvy i otázek převodu a přechodu práv k dobývacímu prostoru. Dále poukazuje také na neurčitost výroku rozsudku okresního soudu a zejména kritizuje, že obecné soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily její povinnosti vyplývající ze zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dalších předpisů k zajištění sanace provedené těžby a rekultivace dotčených pozemků.
6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost všech napadených rozhodnutí, případně podanou ústavní stížnost přednostně projednat.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Ústavní soud k vyjádření k ústavní stížnosti vyzval též žalobkyni jako vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem, ta však na tuto výzvu nijak nereagovala, respektive se svého postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že jeho úkolem je sice sjednocovat judikaturu, ale činí tak především prostřednictvím rozhodnutí o konkrétních věcech; a to i s ohledem na kapacitní možnosti již tak přetížené justice a zásadu, že i v dovolacím řízení jde o spor o věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Ke stěžovatelčině námitce o absenci dvou na sobě nezávislých důvodů rozhodnutí krajského soudu v posuzovaném případě pak Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka měla výslovně napadnout oba závěry odvolacího soudu, avšak na druhou strany mezi oběma závěry, tedy o nedostatku veřejnoprávního i soukromoprávního titulu, souvislost je, a tak by nebylo nadbytečné doplnit usnesení dovolacího soudu o úvahu o tom, zda právo k dobývacímu prostoru přechází děděním. Podle Nejvyššího soudu se přitom lze přiklonit spíše k negativní odpovědi, a pokud by tak učinil i Ústavní soud, pak v podstatně k zásahu do práva stěžovatelky nedošlo.
9. Krajský soud v Ostravě nesouhlasil s námitkou překvapivosti svého rozhodnutí a porušením zásady dvojinstančnosti soudního řízení v daném případě. Skutečnosti podstatné pro jeho právní názor vyplývaly z obsahu spisu a všechny pro něj relevantní důkazy byly provedeny při jednání v přítomnosti obou stran buď okresním soudem, nebo krajským soudem. K stížnostním námitkám k věcné správnosti svého rozhodnutí potom krajský soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
10. Okresní soud v Ostravě zcela odkázal na právní závěry uvedené ve svém rozsudku, v němž vycházel také z judikatury Ústavního soudu. Dále upozornil, že naopak, na rozdíl od krajského soudu, s ohledem na skutková tvrzení účastníků v nalézacím řízení a provedené důkazy neřešil problematiku platnosti a účinnosti převodu dobývacího prostoru.
11. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezaslal stěžovatelce k replice, neboť neumožněním repliky nemohla být dotčena její práva, pokud rozhodnutím Ústavního soudu bylo její ústavní stížnosti převážně vyhověno, přičemž Ústavní soud přímo nezpochybnil žádnou ze stížnostních námitek a věc bude znovu řešena obecnými soudy.
II.
12. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 58 C 5/2012, z nějž zjistil následující. Žalobkyně se jako vlastnice pozemku, který je součástí stanoveného dobývacího prostoru domáhala určení povinnosti stěžovatelky jako žalované zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva. Okresní soud rozsudkem č. j. 58 C 5/2012 ze dne 4. 3. 2014 stanovil, že stěžovatelka je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k dotčenému pozemku spočívajících v ukládání, skladování či v jiném nakládání s odpady či s jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoli hornické či jí (charakterem či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně. Okresní soud po provedeném rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí dotčeného pozemku, který se nachází v dobývacím prostoru "Polanka nad Odrou", stanoveném v roce 1963, přičemž své vlastnické právo nabyla v roce 2011 na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem. Ten v roce 2004 uzavřel nájemní smlouvu s další společností jako nájemkyní, kterou jí přenechal do užívání dotčený pozemek za účelem využití pro těžbu písku a závozu vytěženého prostoru a následné rekultivace území, a zároveň udělil souhlas k pronájmu pozemku stěžovatelce, na niž byl převeden daný dobývací prostor. V září 2011 však původní vlastník pozemku vypověděl smlouvu o nájmu pozemku z důvodu nedodržení smluvních podmínek. Po právní stránce pak okresní soud usoudil, že v daném případě je třeba žalobkyni poskytnout právní ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího vlastnictví. Přestože vlastník pozemku nacházejícího se v dobývacím prostoru je již z podstaty existence dobývacího prostoru ve svém vlastnickém právu omezen, bylo by po změně společenských poměrů (po roce 1989) nespravedlivé, aby neměl žádnou možnost ovlivnit, kdo a za jakých podmínek (v rámci omezení veřejnoprávními předpisy) bude na jeho pozemku vykonávat práva spojená s hornickou činností či provádět rekultivaci. To pak platí zejména v situaci jako v daném případě, kdy došlo ke změně suroviny, jež fakticky neslouží k hutní činnosti, pro kterou se z ní stalo vyhrazené ložisko, a dokonce není považována ani za nerost. Okresní soud tedy žalobkyni vyhověl, neboť po platné výpovědi nájemní smlouvy neexistoval mezi ní a stěžovatelkou žádný obligační vztah, a tak stěžovatelka neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobkyně.
13. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2014 č. j. 56 Co 292/2014 potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Přitom sice považoval za správná skutková zjištění okresního soudu, ale po doplnění dokazování dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Podle krajského soudu bylo základní otázkou sporu, zda vůbec stěžovatelka, nehledě na nájemní smlouvu, má právo provádět na dotčeném pozemku hornickou činnost a zda žalobkyně je povinna jako vlastnice pozemku toto právo stěžovatelky strpět. Stěžovatelka své oprávnění k dobývacímu prostoru odvozovala od oprávnění svých dvou předchůdců; původní subjekt, pro nějž byl dobývací prostor vymezen, jej měl převést na další organizaci, fyzickou osobu - podnikatele, z níž poté k 1. 5. 2005 mělo dojít k převodu na stěžovatelku. Podle krajského soudu však ani jeden z těchto převodů nebyl platný; první proto, že tehdejší nabyvatel, ona fyzická osoba - podnikatel, podle výpisu z obchodního rejstříku neměl nikdy oprávnění k tzv. hornické činnosti či nakládání s odpady, druhý proto, že tato fyzická osoba - podnikatel měla být při převodu dobývacího prostoru na stěžovatelku zastoupena svými dědici, neboť již byla několik let po smrti, ovšem podle krajského soudu horní zákon neumožňoval a neumožňuje přechod práv k dobývacímu prostoru děděním. Na neplatnosti předmětné smlouvy o převodu dobývacího prostoru na stěžovatelku nemohlo podle krajského soudu nic změnit ani rozhodnutí báňského úřadu o udělení předchozího souhlasu k návrhu na převod dobývacího prostoru či jeho potvrzení o zaevidování tohoto převodu. Dále krajský soud uvedl, že z tohoto pohledu je nutno pohlížet i na smlouvu o nájmu za užívání předmětného pozemku z roku 2004 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a další společností. Předmětem pronájmu bylo užívání pozemku pro těžbu a další činnosti s tím spojené, včetně rekultivace, k níž však ani nájemce, ani stěžovatelka jako podnájemce neměli odpovídající oprávnění. Proto se nemohlo jednat o smlouvu platně sjednanou. Následně krajský soud shrnul, že stěžovatelce k užívání pozemku k hornické a obdobné činnosti nesvědčí ani soukromoprávní titul (smlouva), ani veřejnoprávní titul (příslušná rozhodnutí, povolení a smluvní převody podle horního zákona). Vlastník pozemku, na němž je stanoven dobývací prostor, je sice už touto skutečností omezen, avšak omezen může být jen subjektem s potřebným oprávněním k dobývacímu prostoru, nikoliv za situace, kdy těžební organizace nemůže prokázat své oprávnění k dobývacímu prostoru a hornické činnosti. Taková organizace nemůže po vlastníkovi pozemku v dobývacím prostoru požadovat, aby strpěl zásah do vlastnického práva.
14. Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním k Nejvyššímu soudu, v němž poukázala na právní otázku, na níž stojí rozhodnutí odvolacího soudu a která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a to otázku platnosti oprávnění k hornické činnosti a přechodu tohoto práva na dědice a otázku závaznosti rozhodnutí správního orgánu pro rozhodnutí soudu. Stěžovatelka na rozdíl od krajského soudu měla za to, že její právní předchůdce, fyzická osoba - podnikatel, měl oprávnění k hornické činnosti a po jeho smrti vstoupili do jeho práv jeho dědici, kteří pak dobývací prostor převedli stěžovatelce, s čímž předem souhlasil a což poté zaevidoval i příslušný báňský úřad. V doplnění svého dovolání poté stěžovatelka vedle věcných aspektů rozhodnutí krajského soudu namítla též jeho překvapivost.
15. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud nejdříve uvedl, že s ohledem na absenci způsobilého dovolacího důvodu se nemohl zabývat dovolací námitkou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dále pak Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle níž pokud odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí druhý důvod (a to i pokud by tento druhý důvod nemohl být podroben dovolacímu přezkumu). V posuzovaném případě přitom podle Nejvyššího soudu odvolací soud opřel opodstatněnost žaloby o dva zásadní důvody, a to nedostatek platného převodu práv k dobývacímu prostoru na stěžovatelku a absenci soukromoprávního titulu stěžovatelky k užívání pozemku žalobkyně. Dovolání však polemizovalo jen s prvním z uvedených závěrů, druhý z nich zůstal dovoláním nedotčen, tudíž by rozhodnutí odvolacího soudu obstálo i v případě, že by jeho úvahy o převodu a přechodu práva k dobývacímu prostoru nebyly správné. Závěrem Nejvyšší soud odkázal na vyjádření žalobkyně k dovolání k nutnosti soukromoprávního titulu k nemovitostem přímo dotčeným dobýváním ložiska nerostů pro jejich užívání k těžbě.
III.
16. Ústavní stížnost je částečně důvodná.
17. Ústavní soud úvodem připomíná, v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.
18. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
19. Právě uvedené přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)].
20. Ústavní soud tak již ve své judikatuře například opakovaně konstatoval, že Nejvyšší soud poruší právo účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud dovolání odmítne pro vady, jimiž však dovolání ve skutečnosti netrpí [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)], či pro opožděnost, ačkoli bylo podáno ve lhůtě [nález sp. zn. II. ÚS 312/03 ze dne 17. 2. 2005 (N 30/36 SbNU 343)]. Obdobně Ústavní soud ještě v souvislosti s předchozí právní úpravou dovolání v občanském soudním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, shledal, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i v případě, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání, konkrétně chybně dovodil, že dovolatel podal tzv. nenárokové dovolání, přestože ve skutečnosti se jednalo o situaci tzv. nárokového dovolání [nález sp. zn. II. ÚS 458/10 ze dne 10. 5. 2012 (N 98/65 SbNU 317)].
21. V nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) pak Ústavní soud ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání upřesnil, že obecně "platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních §237 a 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení §243f odst. 3 občanského soudního řádu), byť z uvedených nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání [v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) dovolatele] a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání nepřípustným (v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné)" (bod 22 citovaného nálezu).
22. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s poukazem na svou judikaturu, podle níž v případě, že se rozhodnutí odvolacího soudu zakládá na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů eventuálně neobstojí (ale jiný důvod ano), nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, což podle Nejvyššího soudu má vést k nepřípustnosti dovolání napadajícího pouze jeden z více důvodů rozhodnutí odvolacího soudu. Taková situace pak podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní projednávaném případě, neboť stěžovatelka se ve svém dovolání vymezila jen proti jednomu ze dvou na sobě nezávislých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně jen proti jeho závěru o absenci platného převodu dobývacího prostoru na stěžovatelku, nikoli již proti jeho závěru o absenci platného soukromoprávního titulu stěžovatelky k užívání pozemku žalobkyně.
23. Uvedený závěr Nejvyššího soudu je ovšem nesprávný. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci (bod 13), v daném případě vůbec nebyl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání - rozhodnutí krajského soudu totiž nestojí na dvou na sobě nezávislých důvodech. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu se naopak zřetelně podává, že podle něj bylo jedinou klíčovou otázkou pro rozhodnutí dané věci to, zda stěžovatelka má platné oprávnění k dobývacímu prostoru, tedy zda na ni byl dobývací prostor platně převeden. Přitom krajský soud dospěl k negativní odpovědi na tuto otázku, neboť podle něj jednak nedošlo k platnému převodu dobývacího prostoru již na jejího právního předchůdce, který jej pak tudíž nemohl převést ani na stěžovatelku, jednak navíc tento právní předchůdce měl být při převodu dobývacího prostoru stěžovatelce zastoupen svými dědici, neboť jako fyzická osoba - podnikatel byl již v té době po smrti, ovšem podle krajského soudu horní zákon neumožňoval a neumožňuje přechod práv k dobývacímu prostoru děděním. Následně pak krajský soud uvedl, že "z tohoto pohledu je podle názoru odvolacího soudu nutno pohlížet i na smlouvu o nájmu za užívání pozemku" uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a další společností. Předmětem pronájmu dle smlouvy bylo užívání pozemku pro těžbu písku, závozu vytěženého prostoru a následnou rekultivaci a činnosti s tím spojené, tedy činnost, ke které podle krajského soudu jak nájemce, tak stěžovatelka jako podnájemkyně neměli žádné oprávnění, tudíž se jednalo o činnost nedovolenou, v rozporu se zákonem. Proto krajský soud uzavřel, že na takovou smlouvou nemůže být pohlíženo jako na smlouvu platně sjednanou.
24. Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno vyhovující rozhodnutí okresního soudu, nespočívá na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, nýbrž pouze na jednom důvodu - nedostatku oprávnění stěžovatelky k dobývacímu prostoru, neboť ten na ni nebyl platně převeden. Až od tohoto důvodu se pak odvíjel i důvod druhý - neplatnost nájemní smlouvy. Tento závěr ostatně potvrdil i samotný Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v němž připustil, že "mezi oběma uvedenými závěry (o nedostatku veřejnoprávního a soukromoprávního titulu) souvislost je".
25. Ústavní soud tedy uzavírá, že Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti naplněn nebyl. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že za takové situace - tedy dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn - jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Tak se stalo i v nyní posuzovaném případě, v němž rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. S ohledem na uvedený závěr se Ústavní soud již dále nezabýval dalšími stížnostními námitkami stěžovatelky, zejména námitkou napadající samotnou praxi Nejvyššího soudu spočívající v odmítání dovolání pro nepřípustnost, pakliže jím nejsou napadeny všechny důvody rozhodnutí odvolacího soudu, a to i za aktuální právní úpravy přípustnosti dovolání dle §236 a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, respektive 1. 1. 2014. Nicméně obiter dictum Ústavní soud vyjadřuje své pochyby o ústavnosti tohoto přístupu Nejvyššího soudu, a to tím spíše, pokud by měl být, byť i nikoliv primárně, používán též jako prostředek k regulaci vysokého nápadu dovolání k Nejvyššímu soudu (srov. vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v bodě 8 tohoto nálezu).
27. Ústavní soud tedy vyhověl ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 ze dne 25. 6. 2015 a toto rozhodnutí zrušil, a to v souladu s §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
28. Nejvyšší soud se tak podaným dovoláním stěžovatelky bude muset zabývat znovu a ve svém rozhodnutí se zaměřit na v něm předestřené právní otázky, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a které podle stěžovatelky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a to otázky vztahující se k existenci oprávnění k hornické činnosti a přechodu tohoto práva na dědice a dále k závaznosti rozhodnutí správního orgánu při rozhodování soudu v civilním řízení, zde tedy především aktů báňského úřadu k převodu dobývacího prostoru na stěžovatelku. Mimoto nelze opominout ani stěžovatelčinu námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, uplatněnou jak v jejím dovolání, tak poté v ústavní stížnosti. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná, že každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání, neboli jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771), bod 25 a další judikaturu tam uvedenou].
29. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci, jakož i zásadu subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud nepřistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a naopak ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 58 C 5/2012-228 ze dne 4. 3. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 292/2014-279 ze dne 7. 10. 2014, odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Případný ústavněprávní přezkum by totiž za situace, kdy se napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval Nejvyšší soud, byl předčasný.
30. Stěžovatelka spolu s podáním ústavní stížnosti navrhla též odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, případně podanou ústavní stížnost přednostně projednat. Ústavní soud tedy samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť podanou ústavní stížnost záměrně projednal tak, aby si jeho rozhodnutí nevyžádalo delší čas.