ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1259.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1259/2018-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. P. , O., a b) S. S. , O., obou zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 354/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 19. října 2017, č. j. 29 Co 150/2017-324, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. února 2017, č. j. 53 C 354/2014-299, ve výroku pod bodem I tak, že se zamítá žaloba, jíž bylo žádáno, aby soud uložil žalované povinnost bezúplatně převést do podílového spoluvlastnictví žalobců (s podíly o velikosti jedné poloviny pro každého z nich) pozemek p. č. v katastrálním území H. R. n. J. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u obou soudů nižších stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť otázky hmotného práva označené dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
Z relevantní judikatury sluší se poukázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05); z ní vyplývá i to, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) je podmíněna zjištěním okolností, z nichž lze usuzovat na závěr, že postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby lze charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Ani s tímto naposled uvedeným závěrem napadené rozhodnutí odvolacího soudu – v rovině právních úvah – v rozporu není.
Těžiště dovolací argumentace v nyní posuzované věci nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že žalobci byli při uspokojování svého restitučního nároku dlouhodobě pasivní (v letech 1995 až 2014) a že přístup žalované ve vztahu k nim nebyl liknavý, svévolný ani diskriminující. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – zjištěným okolnostem nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani v tomto směru pak úvahy odvolacího soudu žádným deficitem netrpí, spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že nabídka pozemků ve veřejných nabídkách, jichž se žalobci účastnili (až od roku 2014, když do té doby byli pasivní), či mohli zúčastnit, byla i s ohledem na výši jejich nevypořádaného restitučního nároku dostatečná; v rámci nabídkových řízení ovšem žalobci nikdy nenabídli cenu vyšší než cenu základní, určenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., proto v nabídkových řízeních nikdy neuspěli a právě tento jejich přístup, spolu se subjektivními hledisky ovlivňujícími jejich výběr pozemků (snaha získat lukrativnější pozemky) vedly k tomu, že náhradní pozemek zákonem zásadně předpokládaným postupem žalobci doposud nezískali.
Stejně tak nemůže obstát ani námitka dovolatelů, že veřejná nabídka náhradních pozemků neměla dostatečné kvantitativní a kvalitativní parametry, jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zveřejňované nabídky pozemků v okresech Jablonec nad Nisou, Česká Lípa a Semily byly – právě i s ohledem na výši restitučního nároku žalobců – dostatečné jak co do množství, tak i kvality nabízených náhradních pozemků a žalobci měli na výběr „z nikoliv jen malého množství“ pro ně vhodných náhradních pozemků. To, že subjektivní preference žalobců ohledně charakteru a polohy pro ně vhodného pozemku, neodpovídaly nabízeným náhradním pozemkům, jakož i žalobci zvolená taktika při jejich účasti v jednotlivých výběrových řízeních mající za následek, že jejich restituční nárok zůstal dosud neuspokojený, však nemůže jít k tíži žalované, jejíž postup ve vztahu k žalobcům nelze hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolateli kladená otázka „mechanismu soutěží organizovaných žalovaným“ (vytýkají-li dovolatelé žalované, resp. pozemkovému úřadu, že stanovuje pravidla, resp. způsob soutěží v případě, že o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce požádá více oprávněných osob, přičemž tato pravidla – dle názoru dovolatelů – vůči oprávněným osobám disponujícím nízkým restitučním nárokem vykazují znaky libovůle a diskriminace), a to již proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. K uplatněné námitce sluší se snad připomenout, že postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám je reglementován právním předpisy – ustanovením §11a zákona o půdě; do něj vtělenými pravidly je pozemkový úřad při organizování veřejných nabídek vázán a není na něm, resp. v jeho kompetenci, aby si stanovil pravidla vlastní, jež by se odchylovala od zákonné úpravy.
Jiná argumentace dovolatelů zde nemůže být relevantní i proto, že podle odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění byla veřejná nabídka náhradních pozemků (§11a zákona o půdě) – i v poměru k hodnotě restitučního nároku, jímž disponují žalobci – dostatečná jak co do svých kvantitativních, tak i kvalitativních parametrů (obsahovala dostatečné množství vhodných pozemků, jimiž by bylo možné uspokojit restituční nárok žalobců).
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dovolateli odkazovanou judikaturou, ať již jde o judikaturu dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), nebo o judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 495/05).
Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že jím rozsudek odvolacího soudu napadají „v celém rozsahu“), ve vztahu k tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze v této věci považovat za účelně vynaložené (k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu