ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1651.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1651/2017-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně POLYCHROMATIC FINANCIAL s.r.o. , IČ 038 61 279, se sídlem v Ostravě, Marie Majerové 1649/25, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji , IČ 708 90 366, se sídlem v Plzni, Škroupova 1760/18, o vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 569/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. července 2016, č. j. 64 Co 109/2016-123, 64 Co 110/2016, 64 Co 111/2016, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 21 C 569/2014-87, zamítl návrh právní předchůdkyně žalobkyně na opravu usnesení jmenovaného soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 21 C 569/2014-81, jímž bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, tak, že se v řízení pokračuje s nynější žalobkyní. Usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 21 C 569/2014-93, odmítl okresní soud odvolání právní předchůdkyně žalobkyně proti výše citovanému usnesení č. j. 21 C 569/2014-81 pro opožděnost (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 21 C 569/2014-109, pak tentýž soud zamítl návrh právní předchůdkyně žalobkyně na vyslovení neúčinnosti doručení téhož usnesení (výrok I.) i její žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti němu (výrok II.).
K odvolání právní předchůdkyně žalobkyně přezkoumal shora zmíněná usnesení Krajský soud v Plzni, jenž usnesením ze dne 7. 7. 2016, č. j. 64 Co 109/2016-123, 64 Co 110/2016, 64 Co 111/2016, rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s nynější žalobkyní (výrok I.), napadená usnesení potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, dle něhož byl v daném případě vyloučen postup ve smyslu §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož procesní nástupnictví podle citovaného ustanovení se uplatní také v odvolacím řízení, nastala-li skutečnost, s níž je spojován přechod práv a povinností, po rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobce navrhl vstup nového účastníka dříve, než odvolací soud o věci rozhodl. V intencích judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007) pak o zmíněném návrhu rozhoduje odvolací soud. Odvoláním napadená usnesení shledal věcně správnými, neboť nelze přitakat obraně odvolatelky založené zejména na argumentu nekorektního doručení usnesení o zastavení odvolacího řízení (jež bylo doručováno do datové schránky advokáta právní předchůdkyně žalobkyně), nepodařilo-li se jí prokázat, že ukončení svého právního zastoupení sdělila soudu nejpozději dne 7. 10. 2015, jak tvrdila. Ze spisu se naopak podává, že se oznámení vůči soudu stalo účinným až dne 16. 11. 2015.
Proti uvedenému usnesení brojí žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatorní praxe (především od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1048/2005), a jeho rozhodnutí nadto spočívá na otázkách v praxi Nejvyššího soudu doposud neřešených. Nesouhlasíc s postupem odvolacího soudu, vyjadřuje své přesvědčení, dle něhož měl o procesním nástupnictví rozhodnout soud prvního stupně, a to ještě před tím než odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Neučinil-li tak, upřel v řízení nově vystupující žalobkyni možnost bránit se proti negativním následkům takového rozhodnutí. Současně brojí proti potvrzení usnesení soudu prvního stupně a pochybuje o jejich účinném doručení. Artikuluje řadu dílčích otázek vztahujících se ke způsobu vedení řízení v dané věci, jež považuje za v judikatuře doposud neřešené. Nejednaly-li pak soudy s dovolatelkou jakožto procesní nástupkyní bezprostředně po doručení návrhu na změnu v osobě účastníka řízení, nemůže být správné ani rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující napadené usnesení okresního soudu zamítající návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení a na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jež má za důvodné. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 30/2015. Pro řečené žádá zrušení usnesení odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný, pokládaje její jednání za obstrukční, vedené snahou vytvořit v soudním spise co největší zmatek a mající za cíl toliko prodloužení soudního řízení. Navrhuje, aby jejímu podání nebylo dovolacím soudem vyhověno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustným shledat nelze.
Předně se jeví patřičným k mínění dovolatelky, že o návrhu na změnu v osobě žalobkyně měl rozhodovat soud prvního stupně, doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu se konstantně (nehledě na z ní excesivně vybočující usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1048/2005, na něž poukazuje dovolatelka) přiklání k závěru, dle kterého, byl-li návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. podán v průběhu odvolacího řízení – jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, je k rozhodnutí o něm příslušný právě odvolací soud. Není přitom podstatné, byl-li návrh uplatněn u soudu prvního stupně ještě v době před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2008, či jeho usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 730/2006, a ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3643/2016, dále i usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 372/08). K nastíněné problematice vzhledem ke konkrétním dovolatelkou artikulovaným otázkám sluší se nadto dodat, že v intencích ustálené rozhodovací praxe, vyhoví-li soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. návrhu na vstup nového subjektu do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se tento účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2007, dále ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4191/2011, a jeho rozsudek ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1638/2009). Ve smyslu §107a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §107 odst. 4 o. s. ř. pak nový účastník (zde žalobkyně) musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Za klíčový proto nelze označit okamžik, kdy byl návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví soudu doručen, od něhož dovolatelka odvozuje řadu svých přesvědčení. S ohledem na právě řečené tak není možné přitakat mínění žalobkyně, dle kterého se judikatura Nejvyššího soudu doposud nevěnovala otázce, kdy se navrhovaný procesní nástupce stává účastníkem řízení a s tím související problematice, od kdy s ním má být jako s takovým jednáno, jakož i komu mají být doručována soudní rozhodnutí.
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, brojíc proti jeho usnesení v té části výroku II., jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhů na vyslovení neúčinnosti doručení a prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, že se jeho rozhodnutí příčí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, nelze ani této její argumentaci přisvědčit. Závěry odvolacího soudu se citovanému usnesení, v němž byl omluvitelný důvod zmeškání lhůty k podání odvolání spatřován ve specifických okolnostech dané věci – pracovní neschopnost advokáta, jenž v jejím důsledku nesprávně informoval svého mandanta – nikterak neprotiví. V aktuálně posuzovaném sporu soudy neshledaly na straně právní předchůdkyně žalobkyně omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. ani §50d odst. 1 o. s. ř., jelikož se jí nepodařilo prokázat tvrzení, že soudu včas (před rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení a jeho doručováním) účinně oznámila ukončení svého právního zastoupení JUDr. Emilem Flegelem, pročež není možné označit za defektní postup soudu prvního stupně, považoval-li i nadále shora jmenovaného advokáta za jejího právního zástupce (a podání jím učiněná za podání právní předchůdkyně žalobkyně), prostřednictvím něhož (jeho datové schránky) jí též doručoval dotčené usnesení.
Je rovněž vhodné připomenout, že řízení, v němž byla žaloba rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 21 C 569/2014-30, zamítnuta, bylo ve věci samé již pravomocně rozhodnuto, bylo-li odvolací řízení proti řečenému rozsudku zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž usnesení o tom (ze dne 15. 10. 2015, č. j. 21 C 569/2014-81) nebylo včas napadeno odvoláním, a nemohly tak ve smyslu §206 o. s. ř. nastoupit suspensivní účinky podaného opravného prostředku. Dovolatelka pak sice ve svém nynějším podání avizuje zasažení usnesení krajského soudu v celém rozsahu, leč ve vztahu k té části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení o odmítnutí odvolání proti posledně zmíněnému rozhodnutí pro opožděnost (usnesení okresního soudu ze dne 23. 11. 2015, č. j. 21 C 569/2014-93), žádnou relevantní argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), neuplatňuje. Úsudek o včasnosti, respektive opožděnosti odvolání tak účinně nezpochybňuje, uvažuje-li toliko v samém závěru dovolání nad nedostatky dokazování stran otázky odvolání plné moci advokáta původní žalobkyně, aniž by ovšem v tomto směru jakkoliv naznačovala, v čem spatřuje přípustnost dovolání. V této části je tak dovolání zatíženo vadou zakotvenou v §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu v části výroku II., jíž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na opravné usnesení, pak dovolatelka žádnou argumentaci nevznáší, stejně tak jako proti výrokům nákladovým, pročež i zde lze vysledovat vadu presumovanou §243c odst. 1 o. s. ř.
Konečně namítá-li žalobkyně, že došlo k zásahu do jejího práva na přístup k soudu, neboť, rozhodl-li by soud prvního stupně primárně o procesním nástupnictví, zaplatila by včas příslušný soudní poplatek, čímž by zabránila zastavení odvolacího řízení, opomíjí, že úkon zaplacení soudního poplatku je úkonem zastupitelným, pročež z povahy věci není vyloučena možnost jeho zaplacení třetí osobou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02).
S ohledem na shora uvedené dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšný žalovaný nebyl zastoupen zástupcem ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu