ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2029.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 2029/2017-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, v sídle Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti 1) M. J., P., zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, a 2) Technické správy komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, identifikační číslo osoby 63834197, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 62/2010, o dovolání žalobce a účastnice 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498, o návrhu žalobce na vydání doplňujícího usnesení, takto:
Návrh žalobce na vydání usnesení, kterým by bylo doplněno ve výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 2029/2017-574, tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498, zrušuje i v části výroku IV., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1), a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, se zamítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 2029/2017-574 (dále „rozhodnutí dovolacího soudu“), odmítl dovolání účastnice 1. (výrok I.) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498 (dále „rozsudek odvolacího soudu“), v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1), zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok II.).
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 7. 5. 2018 žalobce navrhl vydání usnesení, kterým by bylo doplněno rozhodnutí dovolacího soudu tak, že rozsudek odvolacího soudu bude zrušen i v části výroku IV., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1), a v tomto rozsahu bude věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Byť žalobce připouští, že část rozsudku odvolacího soudu, ohledně níž by mělo být vydáno doplňující usnesení, „nebyla výslovně označena v úvodu a čl. V. dovolání“, má za to, že její napadení dovoláním jasně vyplývá z obsahu článků IV. a V. dovolání, ve kterých žalobce požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Poukazuje přitom na interpretační pravidlo obsažené v §41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se každý úkon posuzuje podle obsahu, i když je nesprávně označen.
Doplňující usnesení ve smyslu §166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř., soud vydá, nerozhodl-li v usnesení o některé části předmětu řízení, nebo o nákladech řízení. V poměrech projednávané věci má žalobce za to, že dovolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení vymezeném jeho dovoláním, kterým byl napaden i výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1). Uvádí, že rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadl, vyplývá z obsahu dovolání, jenž je ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. určující a podává se z něj, že dovoláním je dotčen i výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
Návrh žalobce na vydání doplňujícího usnesení dovolacího soudu není důvodný.
Interpretační pravidlo upravené v §41 odst. 2 o. s. ř. („Každý úkon se posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.“) ukládá soudu povinnost posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil. Neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, a ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Ve světle tohoto závěru je třeba návrh žalobce na vydání doplňujícího usnesení posuzovat. Žalobce zcela jednoznačně vymezil, jaký procesní úkon učinil, a interpretační pravidlo obsažené v ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. přisuzující relevanci obsahu úkonu se pro zkoumaný procesní úkon neuplatní. V úvodu dovolání a v článku V. (dovolací návrh) žalobce zcela určitě a srozumitelně vymezil, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá [část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a účastnicí 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení] a jaký činí dovolací návrh. Výčet úkonů právní služby, popřípadě částka náhrady nákladů řízení, k níž žalobce vlastním výpočtem dospívá, není pro dovolací soud procesně významným vodítkem pro posouzení rozsahu dovolání, pokud žalobce výslovně neuvedl, že dovoláním byl postižen i jiný nákladový výrok.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu