ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2542.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2542/2017-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalované H. Z. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, o zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 116/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 35 Co 453/2016-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.762,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Delonga, advokáta se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 31 C 116/2015-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 900.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 2. 2015 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 118.096,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Delonga (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 35 Co 453/2016-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a dále změnil ve výroku II. o nákladech řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 103.334,- Kč; jinak i ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29.524,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Delonga (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Domnívá se, že „právní otázka věci má být posouzena odlišně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ V dovolání obsáhle brojí proti skutkovému závěru, že účastníci uzavřeli ústní formou platnou dohodu o vypořádání nároků souvisejících s ukončením jejich společného soužití a týkající se společně užívaného družstevního bytu. Namítá, že v souvislosti s ukončením společného soužití ústní formou účastníci sice dohodu uzavřeli, ovšem zcela odlišného obsahu. Částku ve výši 300.000,- Kč dne 31. 7. 2009 a částku 600.000,- Kč dne 3. 8. 2009 žalobce poukázal žalované nikoliv z titulu vypořádání jakýchkoliv nároků týkajících se bytu, ale jako výživné pro děti účastníků. Teprve až v souvislosti s vedením opatrovnického řízení (ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem) se žalobce dozvěděl, že žalovaná poskytnuté finanční prostředky takto nevnímá a existenci dohody žalobcem tvrzeného obsahu popírá. Žalobce tudíž usuzuje na vznik bezdůvodného obohacení žalované v důsledku plnění bez právního důvodu, přičemž o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku u soudu se dozvěděl až dne 24. 7. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2014, č. j. 14 Co 159/2014-237. Z citovaného rozsudku vyplynulo, že předmětné platby 300.000,- Kč a 600.000,- Kč nebyly na dlužné výživné započítány. Na základě takto vymezených skutečností pak žalobce nesouhlasí s právním posouzením věci, tj. aplikací ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), na počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva, jak ji posoudil odvolací soud, pro případ, že by existence dohody žalobcem tvrzeného obsahu byla v řízení prokázána. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a v něm vyjádřený závěr, že „při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností.“ Současně žalobce tvrdí, že by jeho nárok nemohl být promlčen (třebaže žalovaná námitku promlčení uplatnila), i s přihlédnutím k běhu objektivní desetileté promlčecí lhůty. Má za to, že by se v poměrech projednávané věci prosadila, neboť žalovaná na žalobci vylákala částku 900.000,- Kč lstí a jednalo se tak o úmyslné bezdůvodné obohacení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila dovolání žalobce za vadné, neboť v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) neobsahuje dvě z esenciálních náležitostí tohoto procesního podání, a to popis dovolacího důvodu a vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce netrpí vytčenými vadami, navrhla – po obsáhlé skutkové i právní argumentaci - aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 12. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání předepsané náležitosti, tj. byl-li uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a zda žalobce vymezil přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. – k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na http:// www.nsoud.cz ). Uvedl-li žalobce, že „právní otázka věci má být posouzena odlišně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, pak tím nepřípustně směšuje instituty přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc, požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky věci“ žalobce významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek formulovaný dovolatelem, že „právní otázka věci má být posouzena odlišně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tudíž s ohledem na shora uvedené není řádným vymezením některého z případů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Absence této náležitosti dovolání má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 17. 3. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 17. 1. 2017).
Ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobce, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Žalobce spojuje svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. (o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty) se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, jenž byl výše citován. Činí tak ovšem na základě námitek dožadujících se odlišně zjištěného skutkového stavu. Úvaha o možném naplnění důvodu dovolání (o nesprávném právním posouzení věci) by se mohla naplnit pouze tehdy, pokud by odvolací soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dohodu o žalobcem tvrzeném obsahu, a nikoliv dohodu, jejíž obsah byl tvrzen a prokázán žalovanou. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se ostatně podává, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, jenž byl publikován pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, a ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce je postiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu