ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2547.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2547/2018-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 1, Rašínovo nábřeží 42, 2) XAVEROV trade, a.s. , IČO: 272 42 731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, 3) Sekyra Group, a.s. , IČO: 639 98 611, se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, zastoupena JUDr. Ing. Pavlem Jíchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 92/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018, č. j. 29 Co 366/2017-224, ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2018, č. j. 29 Co 366/2017-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a první žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 98 C 92/2013-182, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k.ú. D. P. (výrok I); a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III, IV).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítaném výroku o věci samé v tom rozsahu a znění, že žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem /ve výroku identifikovaných/ pozemků v k. ú. D. P. se ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou zamítá (výrok I); současně potvrdil i výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi těmito účastníky (výrok III). Ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetí žalovanou pak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v nákladových výrocích pod body III a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem I a spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako otázku dosud neřešenou vymezuje to, „zda je soud vázán návrhem účastníka podle §107a o. s. ř., či je soud oprávněn v rozporu s takovýmto návrhem či dokonce bez něj rozhodnout o přistoupení účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř.“; poukazuje přitom na okolnost, že soudu prvního stupně navrhl, aby namísto první žalované vstoupila do řízení druhá žalovaná, zatímco soud prvního stupně na podkladě takto podaného návrhu rozhodl o přistoupení druhé žalované do řízení podle §92 o. s. ř., ačkoliv takovýto postup je i ustanovením §92 odst. 3 o. s. ř. výslovně vyloučen. Proto je žalobce přesvědčen, že soud prvního stupně současně zatížil řízení vadou, pro kterou měl být odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem I zrušil, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části výroku o zamítnutí žaloby vůči první žalované, s tím, že v tomto rozsahu má být věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) žalobcem podané dovolání odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V posuzované věci dovolatel klade otázku týkající se posouzení správnosti postupu soudů nižších stupňů v řízení vztahujícímu se k předchozímu rozhodování o podaném návrhu podle §107a o. s. ř., aby namísto první žalované vstoupila do řízení druhá žalovaná, namítaje, že o tomto jeho návrhu soud prvního stupně nesprávně rozhodl tak, že soud podle §92 odst. 1 o. s. ř. připustil, aby do řízení vstoupila druhá žalovaná.
Dovolatelem předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání (jež zde směřuje až proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce k identifikovaným nemovitostem ve vztahu k první žalované pro nedostatek pasivní věcné legitimace této žalované, která není jako vlastnice nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí), neboť na řešení položené otázky – týkající se správnosti za řízení vydaného rozhodnutí o změně účastníka – napadené rozhodnutí o věci samé nezávisí.
Sluší se připomenout, že proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř., je přípustné odvolání (srov. §201 a 202 o. s. ř.) a proti rozhodnutí odvolacího soudu (pokud by odvolání podáno) bylo by – za podmínek dle §237 o. s. ř. – přípustné i dovolání (přičemž proti rozhodnutí vydanému až v průběhu odvolacího řízení je dovolání přípustné bez dalšího; srov. §238a o. s. ř.).
Tedy i žalobcem nyní uplatňované námitky mohly být relevantní toliko v rámci (žalobcem případně iniciovaného) přezkumu kritizovaného procesního rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce, ač řádně poučen o možnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2016, č. j. 98 C 92/2013-61, podat odvolání, této možnosti nevyužil, odvoláním jej nenapadl a rozhodnutí tak nabylo právní moci (§159, §167 odst. 2 o. s. ř.), s účinky závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí (§159a, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Domáhá-li se žalobce přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. až v rámci dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, není Nejvyšší soud oprávněn usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení, přezkoumat, neboť – jak uvedeno výše – dovolatel měl (a mohl) jím namítané nedostatky uplatnit v řízení o odvolání proti takovému usnesení (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005).
Dříve vydaným, pravomocným usnesením o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř., jež není předmětem dovolacího přezkumu, je dovolací soud vázán a musí z něj vycházet a respektovat je, stejně tak jako byl by vázán pravomocným rozhodnutím o procesním nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř., jež nebyl by také oprávněn revidovat až při přezkumu rozhodnutí o věci samé a nemohl by mu ani přisuzovat jiné právní účinky (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněný pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem namítaná nesprávnost rozhodnutí soudu o přestoupení dalších účastníků do řízení zde nemůže představovat ani vadu řízení, jež mohla by mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu (je-li napadeno až rozhodnutí soudu o věci samé), nehledě na to, že vady řízení, ať již jde o vady zmatečnostní či o jiné vady s možným dopadem na správnost rozhodnutí, nemohou založit přípustnost dovolání (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud jen v případě přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy první žalované (vůči níž jediné se zde řízení končí; srov. §151 odst. 1 části věty před středníkem) žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu