ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2551.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2551/2018-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Palivového kombinátu Ústí, státního podniku , se sídlem v Chlumci, Hrbovická 2, IČ 00007536, zastoupeného JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Valu 844, proti žalovanému městu Loket , se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1/69, IČ 00259489, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o určení práva hospodaření, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 320/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2018, č. j. 13 Co 67/2018-362, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 8. 2. 2018, č. j. 7 C 320/97-349, zastavil řízení o určení práva hospodaření (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uzavřel, že účastníci ve lhůtě jednoho roku nenavrhli, aby soud v řízení pokračoval, přestože v usnesení o přerušení řízení soudem prvního stupně byli poučeni ve smyslu §111 odst. 4 o. s. ř. o tom, že je-li řízení přerušeno podle §110 o. s. ř., pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, nebude-li však návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 3. 2018, č. j. 13 Co 67/2018-362, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 164 076,- Kč (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s §111 odst. 4 o. s. ř., pokud přerušené řízení zastavil. Předpokladem pro to, aby soud mohl pokračovat v řízení přerušeném podle §110 o. s. ř. nejdéle na dobu jednoho roku, je zásadně návrh účastníků. Jestliže po tuto dobu není podán návrh na pokračování v řízení, musí být po uplynutí jednoho roku řízení zastaveno. O těchto následcích procesní nečinnosti byli účastníci v usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2017, č. j. 7 C 320/97-345, jímž řízení bylo podle §110 o. s. ř. přerušeno, soudem prvního stupně řádně poučeni. Jednoroční lhůta uvedená v §111 odst. 4 o. s. ř. počíná od právní moci usnesení o přerušení řízení, jedná se o lhůtu zákonnou, kterou soud nemůže prodloužit. Mohl by prominout její zmeškání, pokud by o to některý z účastníků požádal, a byly-li by naplněny omluvitelné důvody zmeškání. Žalobce však o prominutí lhůty v odvolání nežádal.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek procesního práva, zda-li „není v disproporci s jednotlivým zmeškáním lhůty ze strany žalobce, tedy zde nepodání návrhu na pokračování v řízení a nepodání výslovné žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, mnohaletá liknavost okresního soudu spojená s účelovou časovou manipulací s případem v očekávání, že jiný soud podobnou věc rozhodne a vytvoří tak právní názor, kterým se tento soud bude řídit“, a zda-li „se nejedná o extrémně formalistický výklad ust. §58 o. s. ř.“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že v podaném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení sice výslovně neuvedl, že žádá o prominutí zmeškání lhůty k podání tohoto návrhu, ale navrhl zrušení usnesení soudu prvního stupně a pokračování v řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř., „když z výkladu a chápání lze snadno dovodit, že má zájem na pokračování v tomto řízení, a tedy i prominutí lhůty se zmeškáním tohoto návrhu“. Dále má dovolatel za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudy obou stupňů „nezohlednily jeho mnohaleté úsilí v prosazování jeho právního zájmu“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále žádá, aby po zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení tento soud podle §58 odst. 2 o. s. ř. prominul zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, aby odvoláním napadené usnesení zrušil a aby soudem prvního stupně bylo v řízení pokračováno podle §111 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §58 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon (odst. 1). Soud může k žádosti účastníka přiznat odkladný účinek návrhu, aby bylo prominuto zmeškání lhůty (odst. 2).
Z citovaného ustanovení plyne, že prominutí zmeškání lhůty je možné jen u zákonných procesních lhůt s výjimkou těch, u nichž to zákon vylučuje. Předpokladem pro prominutí zmeškání lhůty je to, že a) účastník zmeškal úkon, který mu přísluší (k němuž je subjektivně legitimován); b) důvod zmeškání je na straně účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce) omluvitelný; c) návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky; d) s návrhem na prominutí lhůty byl spojen též zmeškaný úkon (srov. též Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 281-282 s.).
Podle §111 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2016, jestliže je řízení přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců. Soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, a i bez návrhu v případě, že to odůvodňují zájmy nezletilého dítěte, pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.
Argumentaci dovolatele, že „z výkladu a chápání“ jeho návrhu na zrušení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a pokračování v řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř. „lze snadno dovodit, že má zájem na pokračování v tomto řízení a tedy i prominutí lhůty se zmeškáním tohoto návrhu“, nelze přisvědčit, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení a ani návrh na pokračování v řízení nepodal; za této procesní situace proto nelze závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval v souladu s §111 odst. 4 o. s. ř., pokud přerušené řízení zastavil, považovat za „extrémně formalistický výklad ust. §58 o. s. ř.“, a to tím spíše, když dovolatel byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem. Dovolatelem (v pořadí druhá) předestřená otázka, „zda se nejedná o extrémně formalistický výklad ust. §58 o. s. ř.“, proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Závěr odvolacího soudu, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§111 odst. 4 o. s. ř.; §111 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2015), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení §111 odst. 4 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4013/2009, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010 nebo ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 738/2017) i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3056/17 nebo ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3189/17). V pořadí první dovolatelem předestřená otázka, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
Postup soudu podle §111 odst. 4 o. s. ř. hodnotil z hlediska ústavně právního i Ústavní soud, který v této souvislosti konstatoval, že jestliže se oba účastníci podíleli na přerušení řízení a jestliže žádný z nich ve lhůtě jednoho roku nepodal v rozporu se zásadou „každý nechť střeží svá práva“ včasný návrh na pokračování v řízení, které bylo z tohoto důvodu zastaveno, je tento výsledek (v dané věci pro dovolatele nepříznivý) důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem obecného soudu do základních práv účastníka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10 nebo ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3189/17).
Ani námitky dovolatele týkající se tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2018
JUDr. Olga Puškinová v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Markéta Voráčová