ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2950.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2950/2017-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Š. , B., zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému J. K. , V., zastoupenému Dr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o zaplacení 168 151 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2016, č. j. 71 Co 39/2016-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. července 2015, č. j. 20 C 27/2013-157, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit celkem 116 708 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zatímco výrokem II byla žaloba zamítnuta co do zbylých 51 443 Kč s příslušenstvím) v odvoláním napadeném výroku pod bodem I potvrzen v části ukládající žalovanému zaplatit žalobkyni 61 878 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbylém rozsahu – co do zaplacení 54 830 Kč s příslušenstvím – změněn tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům (výrok II) a o nákladech státu (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na posouzení, že žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch vzniklý plněním za jiného; §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) toliko v rozsahu přisouzených 61 878 Kč, kdy žalobkyně vlastními prostředky uhradila dluhy žalovaného vůči třetím osobám, zatímco ve zbylém rozsahu použila k úhradě závazků disponibilní prostředky svěřené jí za tímto účelem žalovaným, a o bezdůvodné obohacení tudíž nejde.
Dovoláním napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o zamítnutí žaloby, spolu s akcesorickými výroky o nákladech řízení, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; namítala, že odvolací soud zejména pochybil tím, že žalobou uplatněný nárok neposuzoval jako „jeden celkový peněžitý nárok“ a že po zohlednění žalovaným poskytnutého plnění „na částečnou úhradu závazku A“ (tj. na úhradu jeho dluhů), „odvolací soud nijak neuvažoval o uvolněném závazku B (úhrada nákladů společného soužití účastníků) a tento při posouzení žalobou uplatněného nároku opomněl jakkoliv zohlednit“; v tom žalobkyně spatřuje neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí dle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Předně sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu – jde-li o dovolatelkou nastolenou procesní problematiku – nikterak nekolidují ani s oním jediným dovolatelkou v dovolání odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, jež spočívá na řešení diametrálně odlišných otázek (konkrétně otázky vážící se k posouzení odpovědnosti cestovní kanceláře podle §852i obč. zák. i za imateriální újmu, která u zákazníka nastala porušením závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy), než těch, o jejichž řešení jde v tomto řízení.
Ve vztahu k nastolené procesní problematice (totožnosti nároku a jednoty skutku), ačkoliv ani na řešení v této souvislosti nastolených otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se napadené rozhodnutí nikterak nepříčí a dle níž jde o právo se samostatným skutkovým základem všude tam, kde se jedno právo opírá o jiné skutkové okolnosti, než právo druhé, případně vychází-li z jiného právního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1708/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2949/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3379/2013). Přitom i v posuzované věci žalobkyně uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení zakládající se na odlišných skutkových okolnostech (plnění za žalovaného jeho věřitelům, resp. úhrada nákladů jejich společného soužití) a nabyl-li rozsudek soudu prvního stupně – ve vztahu k jednomu z těchto samostatných nároků právní moci (žalovaná je v rozsahu výroku o zamítnutí žaloby ani nenapadla odvoláním) – nemohl být odvolacím soudem v uvedeném rozsahu přezkoumán a o tomto nároku již odvolací soud nemohl rozhodovat (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 738/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2257/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 578/99).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak sice platí, že otázku existence nároku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015), nicméně uvedené se týká toliko otázek řešených ve výroku rozhodnutí, nikoliv otázek, které měly i v předchozím řízení povahu toliko předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015). Relevanci z hlediska přípustnosti dovolání neměla by tudíž ani námitka o vázanosti odvolacího soudu evidentně nesprávným „přiřazením“ žalovaným poskytnutého plnění jinému uplatněnému nároku (kdy proti závěrům tam uvedeným – jde-li o rozhodnutí o zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 51 443 Kč – žalobkyně odvoláním ani nebrojila, a tyto úvahy soudu prvního stupně tudíž ani nemohly být předmětem odvolacího přezkumu).
Námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (proti jejich správnosti a úplnosti) pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně tak jako námitky tvrdící vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší, nehledě na to, že těmito výroky rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání; srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného spojené s podáním obsahově velmi skromného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu