ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3379.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3379/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 288/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 30 Co 250/2013 - 28, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4. 2013, č. j. 15 C 288/2012 - 21, kterým bylo pro nesplnění náležitostí odmítnuto podání žalobkyně, jímž se domáhala na žalované zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu nesprávného úředního postupu v řízeních vedených u Okresního státního zastupitelství v Nymburce pod sp. zn. 2 ZN 132/2011, 2 ZN 160/2011, 2 ZN 161/2011, 2 ZN 162/2011 a 2 ZN 168/2011.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba zejména neobsahovala specifikaci jednotlivých finančních náhrad za nemajetkovou újmu, byť bylo zcela jednoznačné, že žalobkyni měla tato újma vzniknout v různých samostatných řízeních. Pokud tedy žalobkyně v jedné žalobě uplatňovala více samostatných nároků, bylo její povinností jednotlivé nároky jednoznačně skutkově vymezit a současně uvést, jakou finanční náhradu za nesprávný úřední postup v tom kterém řízení uplatňuje, jak ostatně vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, navíc některé předkládané otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny. Žalobkyně má za to, že odvolací soud měl podle §212a odst. 5 občanského soudního řádu přihlédnout k vadě řízení spočívající v tom, že usnesení o odmítnutí podání vydala asistentka soudce, nikoliv soudce, ačkoliv podle §10 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb. nepatří řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. mezi řízení, ve kterých je asistent soudce oprávněn konat úkony v občanskoprávním řízení místo soudce. Dále podle žalobkyně odvolací soud ignoroval její námitku (a jí odpovídající návrh na provedení důkazu), že obsahově zcela totožná žaloba, vedená pod sp. zn. 15 C 176/2012, byla u soudu prvního stupně projednána. Zároveň bylo odlišným rozhodnutím oproti řízení vedenému pod sp. zn. 15 C 176/2012 popřeno právo žalobkyně na legitimní očekávání. Žalobkyně taktéž namítá, že podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu může být příčin vzniku újmy více a jí vzniklé újmě logicky odpovídal jeden nárok na peněžní zadostiučinění.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na tom, že se žalobkyně domáhala několika nároků se samostatným skutkovým základem, aniž by specifikovala peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Tento postup soudů nižších stupňů je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1371/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09 (rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz), v němž – vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny – Ústavní soud uvedl, že „[r] ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku) “.
V daném případě z podání žalobkyně vyplývá, že uplatnila více nároků na zadostiučinění nemajetkové újmy (vyplývajících z několika různých nesprávných úředních postupů v několika řízeních – např. nepřiměřená délka řízení, zásah do práva žalobkyně na informace, chybějící poučení žalobkyně a další), které jsou samostatně uplatnitelné v soudním řízení. Proto soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (přičemž ta nikterak nezpochybňuje, že příčin jedné újmy může být vícero).
Pokud soud prvního stupně rozhodl ve skutkově totožných věcech rozdílně, jedná se z hlediska principu právní jistoty o nežádoucí situaci, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemůže zpochybnit správnost postupu soudů v nyní posuzovaném případě; ty samozřejmě nejsou odkazovaným rozhodnutím soudu prvního stupně vázány. Žalobkyní uváděné nevypořádání se s námitkami a navrhovanými důkazy ohledně řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 176/2012 tak nemohlo nic změnit na výsledku řízení v nyní posuzované věci a za situace, kdy je napadené rozhodnutí dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněno, nezakládá porušení základních práv a svobod žalobkyně a rozpor s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, jak se domnívá žalobkyně (z poslední doby srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1329/13, a z téhož dne, sp. zn. III. ÚS 2747/12).
V otázce, zda byla asistentka soudce soudu prvního stupně oprávněna podání odmítnout, odpovídá postup soudů nižších stupňů judikatuře dovolacího soudu, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, podle něhož je ustanovením §36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb. ve spojení s §10 odst. 3 písm. c) zák. č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, odstraňování vad podání a odmítání podání pro neodstranění vad asistentu soudce výslovně svěřeno.
Z výše uvedených důvodů není dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu