ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3467.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3467/2017-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Těšetice u Olomouce , IČO: 48427713, se sídlem v Těšeticích č. 6, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) M. V. , S. n. H., a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 102/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2017, č. j. 12 Co 390/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. srpna 2016, č. j. 24 C 102/2015-158, Okresní soudu v Olomouci vyhověl žalobě podané církevní právnickou osobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) a určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. v k. ú. a obci Ú. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 12 Co 390/2016-220, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o určení vlastnického práva státu k identifikovaným pozemkům zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy zopakoval dokazování ke skutečnostem rozhodným pro posouzení právní povahy „Nadace po F. N.“ (dále též jen jako „Nadace“), jež byla po část rozhodného období vlastníkem předmětného nemovitého majetku (a za jejíž právní nástupkyni se považuje žalobkyně), nemaje pak za prokázané, že Nadace byla církevní právnickou osobou. Předmětné pozemky tak nejsou původním majetkem církve ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (v případě tohoto majetku tak žalobkyně není oprávněnou osobou) a již z tohoto důvodu nelze vyhovět žalobě o určení vlastnického práva státu k těmto nemovitostem, jež stát v roce 2005 převedl do vlastnictví první žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně dovoláním, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem „historický církevní majetek“, neboť posuzovaná Nadace po F. N. byla zřízena jako nadace mešní a měla evidentně církevní povahu; jiný závěr odvolacího soudu je podle názoru dovolatelky neudržitelný a nemá oporu ani v obsahu listin a jimi provedeném dokazování. Dovolatelka podotýká, že je bez významu i ta okolnost, že církevní povaha Nadace nebyla zřejmá z žádného veřejného rejstříku či evidence, neboť i podle judikatury Ústavního soudu (konkrétně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06) evidence těchto právnických osob nebyla nutná; nemohlo dojít ani ke zrušení této právnické osoby rozhodnutím ONV v Olomouci ze dne 16. 7. 1963, zn. Fin/maj-1303/G-1963-La, neboť nemělo zákonný podklad. Dovolatelka odkazuje i na princip církevní autonomie, z nějž vyplývá, že rozhodnutí o sloučení Nadace po F. N. s žalobkyní nepodléhá soudnímu přezkumu. Konečně namítá, že odvolací soud konstatoval dodržení zákona č. 95/1999 Sb. a opomněl se zabývat porušením blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) žalobkyní podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, tj. právnické osobě naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).
Oprávněnými osobami dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou mimo registrovaných církví a náboženských společností a Náboženské matice též právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve a náboženské společnosti, a právnické osoby zřízené nebo založené za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.
Judikatura i komentářová literatura pak připouští, aby takovými subjekty byly i nadace, jakožto jedna z forem právnických osob, v níž se také historicky projevovala činnost církví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, a v něm odkazovaný nález Ústavního soudu a komentářovou literaturu).
Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence dle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tzn. jedná-li se o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není přitom pochyb o tom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud poté, kdy podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování k okolnostem rozhodným pro posouzení právní povahy označené nadace, jež byla po část rozhodného období vlastníkem majetku a za jejíž nástupkyni se prohlašuje žalobkyně, dospěl zhodnocením provedených důkazů (zejm. dokumentů týkajících se zřízení Nadace) k závěru, že Nadace po F. N. nebyla veřejnou církevní právnickou osobou; byla zřízena soukromou osobou (pořízením pro případ smrti učiněným zůstavitelem F. N. v souladu s ustanovením §646 obecného občanského zákoníku z roku 1811, kdy byla současně ustanovena dědicem identifikovaného majetku), k obecně prospěšnému účelu (jako chudinská nadace) a kdy Římskokatolický farní úřad v Těšeticích byl povolán toliko za správce této nadace (přičemž pozůstalost byla nadaci odevzdána již odevzdací listinou /usnesením/ Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1940, sp. zn. D I 311/37-143.)
Dovolatelčiny stěžejní námitky směřují ke zpochybnění tohoto závěru odvolacího soudu o právní povaze Nadace (potažmo povaze jí vlastněného majetku), jenž je zde úzce svázán s konkrétními skutkovými zjištěními projednávané věci, přičemž dovolatelka – ve prospěch jiného závěru, tedy že jde o nadaci církevní – nabízí vlastní, od rozhodnutí odvolacího soudu odlišnou interpretaci v řízení provedených důkazů (významu a obsahu provedených listinných důkazů). Argumentací, jíž staví na odlišném skutkovém základu, však nemůže založit přípustnost dovolání.
Z pohledu přípustnosti dovolání není relevantní ani současně uplatněná kritika skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů a k revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, dle účinné procesní úpravy povolán není (samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu znovu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
Ačkoliv ani vady řízení způsobilý dovolací důvod nepředstavují (k vadám zmatečnostním či jiným, jež ohrožují správnost rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), ani takovými vadami řízení u odvolacího soudu zatíženo není, jestliže i k odlišným skutkovým zjištěním, než které o věci dříve učinil soud prvního stupně, odvolací soud dospěl postupem procesně korektním, tedy po zopakování dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.).
Další dovolatelkou uplatněné námitky vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť také předpokládají jiný než odvolacím soudem učiněný závěr o rozhodných skutečnostech týkajících se právní povahy Nadace, jež jsou pak určující i pro posouzení, zda jsou žalobkyní nárokované nemovitosti původním majetkem církve (ve smyslu §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), resp. zda je pak žalobkyně oprávněnou osobou k restituci tohoto majetku a tedy i osobou legitimovanou ke zpochybnění později učiněného majetkoprávního převodu pozemků ze státu na první žalovanou (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Sluší se pak dodat, že v řízení nebyly prokázány ani skutečnosti umožňující zařazení posuzované Nadace do kategorie tzv. podpůrných právnických osob ve smyslu §3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (takové okolnosti žalobkyně ani netvrdila a tuto kvalifikaci ani neprosazuje).
V rovině právního posouzení věci se tedy odvolací soud nikterak neodchýlil (odchýlit nemohl) ani od dovolatelkou v dovolání citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, ať již jde o interpretaci pojmu „historický církevní majetek“, jehož převod byl blokován §29 zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), či o řešení otázky dosahu církevní autonomie ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (má-li odvolací soud za zjištěné, že Nadace, na jejíž místo se žalobkyně staví, nebyla církevní právnickou osobou, tedy osobou, jež by tvořila součást registrované církve nebo náboženské společnosti; k tomu přiměřeně srov. též závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, spolu s další v něm citovanou judikaturou). Rozhodnutím odvolacího soudu není nikterak popřena ani existence (jí stvrzující judikatura) tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (kdy odvolací soud právní existenci a kontinuitu těchto osob nepodmiňuje registrací ba ani jejich evidencí, nýbrž danou okolnost, tedy absenci jakékoliv evidence zmíněné Nadace, jakož i držby zřizovací listiny zmiňuje v kontextu učiněných skutkových zjištění). Nešlo-li o církevní právnickou osobu, nedotýká se poměrů církve ani rozhodnutí (a jemu předcházející proces) o jejím zrušení, dovolatelkou takto současně napadané.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nespočívá ani na posouzení, že by snad (dříve platným) zákonem o prodeji státní půdy (zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění do 31. 12. 2012) byly jakkoliv suspendovány účinky blokačního ustanovení §29 zákona o půdě (z rozhodnutí odvolacího soudu plyne tolik, že pozemkový úřad před prodejem státní půdy prověřil způsobilost pozemků k převodu postupem dle §2 odst. 2 cit. zákona, přičemž pro rozhodnutí odvolacího soudu je podstatné, že převáděné pozemky původní majetek církve reálně nepřestavují).
Přestože pak dovolatelka v dovolání uvádí výslovně, že je podává „proti výrokům I., II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu“, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, zatímco žalovaným, jež se k dovolání nevyjádřily, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu