ECLI:CZ:US:2016:2.US.538.16.1
sp. zn. II. ÚS 538/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Markéty Tížkové a Martina Tížka, obou zastoupených Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2013 č. j. 33 C 154/2009-238, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 11. 2014 č. j. 83 Co 46/2014-268 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015 č. j. 33 Cdo 3109/2015-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo zasaženo jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a rozsudek Okresního soudu v Liberci.
2. Okresní soud v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2013 č. j. 33 C 154/2009-238 tak, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni zaplatit žalobci částku 85 732 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně z této částky od 16. 7. 2006 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Návrh, aby žalobce byl povinen uhradit žalovaným částku 504 136 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 75% ročně od 26. 9. 2009 do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, se zamítá. Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení 145 048 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaní podali proti rozsudku Okresního soudu v Liberci odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudek okresního soudu v Liberci ve výroku I tak, že se žaloba, kterou bylo požadováno zaplacení 85 732 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 16. 7. 2006 do zaplacení, zamítá. Ve výroku II., kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných na zaplacení 504 136 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 104 909 Kč. Proti II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolací soud dovolání odmítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces, když soudy neprovedly stěžovateli navržené důkazy, čímž neumožnily stěžovatelům prokázat jejich tvrzení. Soudy neprovedení některých důkazů dle stěžovatelů řádně neodůvodnily. Dle stěžovatelů žádný ze soudů v odůvodnění rozsudku dostatečně nevyložil, na základě jakých skutkových zjištění rozhodoval, či jakým způsobem (a zda vůbec) vyhodnotil předložené důkazy (o úmyslném jednání žalobců). Stěžovatelé tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený odmítnutím navržených důkazů, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům a pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně i k nesprávnému právnímu posouzení věci.
5. Námitky stěžovatelů směřují tedy do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.
6. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 občanského soudního řádu (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02, nález sp. zn. III. ÚS 521/05). Na druhou stranu, judikatura Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2172/14 II. ÚS 2067/14). Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí.
7. Stížnost dále směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelé namítají, že soud v posuzovaném případě aplikoval pouze kritérium úspěchu ve věci. Dle stěžovatele měl však být v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikován §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel napadá i postup odvolacího soudu při uplatnění §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
8. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení také náležitě odůvodnil. Nadto je nutno upozornit, že ustanovení §150 občanského soudního řádu zdůrazňuje výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení a jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, klasická právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem a aby jejich použití bylo vždy náležitě odůvodněno (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1526/12).
9. Stěžovatelé ústavní stížností napadají i rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud odmítl dovolání, neboť stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili přípustnost dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu, když dovolacímu soudu dovolatelé nepředložili žádnou otázku hmotného či procesního práva, která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe.
10. Po prostudování podané stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a stěžovateli podaného dovolání, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je i v tomto bodě zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud řádně odůvodnil své rozhodnutí, když uvedl, že žalovaní sice ohlásili dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu a zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že promlčecí doba v souzené věci není desetiletá, nýbrž tříletá, jejich námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je zřejmé, že žalovaní v dovolání neuplatnili způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Samotné hodnocení důkazů soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu. S tímto závěrem dovolacího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. Vedle řádného tvrzení splnění předpokladů přípustnosti vyžaduje občanský soudní řád jako obligatorní náležitost dovolání taktéž uvedení dovolacího důvodu. Tím může být pouze tvrzené nesprávné právní posouzení, nikoli nesprávnost skutkových zjištění soudu (jak to fakticky učinili stěžovatelé, když soudu vytýkají, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku toho nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, a proto nesprávně ve věci rozhodl). V projednávané věci Nejvyšší soud řádně, srozumitelně a plně odůvodnil, proč k odmítnutí dovolání došlo, rozhodoval v souladu se svou ustálenou praxí, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces.
11. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
12. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
13. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu