ECLI:CZ:US:2008:4.US.131.08.1
sp. zn. IV. ÚS 131/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Klubu Chlapeckého sboru Bonifantes, sdružení se sídlem v Pardubicích, Štolbova 2665, zastoupeného Mgr. Veronikou Neubauerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 3 Cmo 84/2007-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil závěr, že výrokem v záhlaví uvedeného rozhodnutí kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele podle čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a aby tento výrok Ústavní soud zrušil.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 33 Cm 233/2003 Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") jako soud druhého stupně potvrdil v záhlaví citovaným rozhodnutím výrok I. částečného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 233/2004-185 ze dne 20. března 2006, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. ledna 2007 č. j. 33 Cm 233/2003-243, kterým bylo 1. žalovanému uloženo zdržet se užívání ochranné známky "BONIFANTES". Ve výroku II. tento odvoláním napadený rozsudek odvolací soud změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti 1. žalovanému prohlásit Úřadu průmyslového vlastnictví ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku, že se svého práva k ochranné známce "BONIFANTES" vzdává, se zamítá. Ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. žalovaným pak odvolací soud nepřiznal žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
S ohledem na předmět ústavní stížnosti netřeba podrobněji rekapitulovat průběh řízení před soudy obou instancí, navíc tyto skutečnosti jsou stěžovateli známy.
Stěžovatel s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení nesouhlasí a v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně, když se nezabýval tím, zda měl stěžovatel úspěch v podstatě sporu, ale vyšel zcela nesprávně pouze z formálního posouzení úspěchu při uplatnění jednotlivých nároků.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud o nákladech řízení rozhodl v souladu s ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. a své rozhodnutí ačkoli stručně, ale jasně odůvodnil. Z tohoto odůvodnění je patrné, že poměr úspěchu a neúspěchu stěžovatele a 1. žalovaného považuje soud za částečný, když ze dvou uplatněných nároků byl stěžovatel úspěšný pouze v jednom, a podle toho rozhodl.
Závěrem zbývá Ústavnímu soudu vypořádat se s odkazem stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 170/99, kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to pro nedostatek odůvodnění. Citovaným nálezem Ústavní soud rozhodoval o ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení za situace, kdy obecné soudy tak, jako je tomu v případě stěžovatele, vyhověly pouze jednomu ze dvou žalobních návrhů. Do této míry lze tedy obě situace porovnávat. V dalším se však již jedná o situace rozdílné. V rozhodnutích o jejichž ústavnosti rozhodoval Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 170/99 závisel druhý, zamítnutý nárok, ryze na úvaze soudu. Ačkoli měl oporu v zákoně, soud prvního stupně využil svého moderačního práva a snížil tento nárok až na nejnižší míru a proto jej co do zbytku, tedy ve skutečnosti v plné výši, zamítl. V podstatě sporu tak žalobci vyhověl, avšak jeden z jeho nároků svojí úvahou snížil na minimální úroveň, resp. nepřiznal. Proto měl podle náhledu Ústavního soudu žalobci přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Pokud tomu tak nebylo, měl toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnit, což se však nestalo. Odvolací soud pak toto jeho rozhodnutí potvrdil, a to opět aniž by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení blíže odůvodnil a navíc se nevypořádal s námitkami žalobce uplatněnými vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v odvolání. Proto tedy Ústavní soud tato rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zrušil. V případě stěžovatele se však jednalo o situaci odlišnou. Stěžovatelem uplatněný a odvolacím soudem zamítnutý nárok na uložení povinnosti 1. žalovanému prohlásit Úřadu průmyslového vlastnictví ve lhůtě 14 dnů od právní moci rozsudku, že se svého práva k ochranné známce "BONIFANTES" vzdává, nezáležel na úvaze soudu. Byl zamítnut proto, že uložení takové povinnosti nemělo oporu v zákoně a odvolacímu soudu tak nezbylo než v této části žalobu zamítnout. Odvolací soud tedy stěžovateli vyhověl pouze co do jednoho ze dvou nároků, byť zřejmě toho podstatného. Ačkoli druhý nárok s prvým souvisel, resp. jím byl přímo podmíněn, jedná se dle náhledu Ústavního soudu o nárok odlišný, navíc uplatněný bez jakékoli zákonné opory. Pokud se týká odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nejde podle názoru Ústavního soudu opět o obdobné případy. V rozhodnutích o jejichž ústavnosti rozhodoval Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 170/99 bylo odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy žádný z účastníků neměl výrazný úspěch či neúspěch v řízení, aniž by tato úvaha byla blíže zdůvodněna, omezeno pouze na odkaz na zákonná ustanovení. V případě touto ústavní stížností napadeného rozhodnutí však nechybí též slovní, byť poměrně stručné, odůvodnění, z něhož je dostatečně zřejmé, v čem je spatřován úspěch a neúspěch stran ve sporu a z jakého důvodu tedy odvolací soud rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu