ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3647.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3647/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 577/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 28 Co 2/2018-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. září 2017, č. j. 5 C 577/2014-267, v části jeho výroku pod bodem
I tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná bezúplatně převedla do vlastnictví žalobce ve výroku identifikované pozemky (jejich části) v katastrálních územích XY a XY (výrok I); ve zbylém rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobce dohodu o bezúplatném převodu pozemků, ve výroku identifikovaných i s použitím připojených geometrických plánů, v katastrálním území XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV) a o nákladech státu (výrok V).
Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na poskytnutí náhradních pozemků
za pozemky, jež nebylo možné vydat oprávněné osobě pro zákonem stanovené překážky (podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), s odkazem na označená rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání konkrétních pozemků.
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Na dovolatelkou v prvé řadě předestřené otázce [zda při určení výše restitučního nároku oprávněné osoby na poskytnutí jiného vhodného (náhradního) pozemku podle zákona o půdě lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků
a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též jako “vyhláška č. 182/1988 Sb.“), aplikovat srážky zohledňující stav předmětných pozemků v době jejich odnětí] rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci zjevně založeno není, jestliže odvolací soud – na základě výsledků ve věci provedeného dokazování (zejm. znaleckým posudkem) – vzal ve shodě se soudem prvního stupně za zjištěné, že nebyly prokázány skutkové okolnosti, jež by vůbec odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu dovolatelkou odkazovaného ustanovení cenového předpisu.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že také v nyní posuzované věci odvolací soud příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikoval snad nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, vydaná ve skutkově a právně obdobných věcech, v nichž se takto dovolací soud vypořádal se shodnou argumentací žalované, jíž uplatňuje i ve věci nyní posuzované).
Nad rámec těchto závěrů odvolacím soudem přičiněnou poznámku, že v situaci, kdy ocenění odňatých pozemků bylo provedeno správně na základě znaleckého posudku
(č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o.), by jakékoli umělé snižování jejich hodnoty, krom porušení zásady ekvivalence mezi hodnotou odňatých pozemků a náhradním plněním, bylo možno označit i za nemravné, také nelze interpretovat tak, že by tím snad odvolací soud vyloučil jak v nyní projednávané věci, tak v obecné rovině aplikaci shora citovaných ustanovení uvedeného cenového předpisu (jak mu dovolatelka podsouvá v podaném dovolání).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami závěry, které odvolací soud vedly ke kvantifikaci restitučního nároku žalobce (jež odvolací soud opřel o výsledky provedeného dokazování, tedy o odborné posouzení zjištěných skutečností znaleckým posudkem
č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o., z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve smyslu předestřených ustanovení cenového předpisu nejsou naplněny), napadá tím reálně správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů soudů nižšího stupně, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného
či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
K posledně zmíněné argumentační linii dovolatelky sluší se uvést i tolik, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn.
28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, přičemž nelze přehlédnout ani to,
že uvedené závěry ohledně určení výše restitučního nároku žalobce (respektive jeho sestry J. M.) vycházející právě z výše citovaného znaleckého posudku byly Nejvyšším soudem aprobovány již v řadě jeho dřívějších rozhodnutí (viz rozhodnutí shora citovaná).
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn.
28 Cdo 430/2018, nelze považovat za přiléhavý, neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný
od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobci dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní.
Argumentaci dovolatelky, že nyní posuzovaná věc je v otázce ocenění restitučního nároku žalobce odlišná od jiných sporů týchž účastníků vedených u Nejvyššího soudu (věci evidované pod sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a sp. zn.
28 Cdo 565/2018), také nelze přisvědčit; i v této věci, stejně tak jako v odkazovaných věcech již dříve rozhodnutých byly předmětem ocenění tytéž žalobci nevydané pozemky. [Bylo by tedy přinejmenším s podivem, že u týchž žalobci nevydaných pozemků nebyly v předcházejících řízeních prokázány skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu žalovanou odkazovaného ustanovení cenového předpisu (a to i ve vztahu k tvrzeným okolnostem, zda odňaté /nevydané/ pozemky bylo lze v době jejich odnětí napojit na inženýrské sítě), zatímco v nyní posuzované věci by takové skutkové okolnosti měly být dány.]
Ostatní závěry (o liknavosti žalované či jejího předchůdce při uspokojování nároku žalobce na poskytnutí jiného vhodného pozemku; o právu oprávněné osoby domáhat
se uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované;
o ocenění nevydaných pozemků jako pozemků stavebních), na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, žalovaná v dovolání nezpochybňuje a ve vztahu k nim žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva neklade.
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé námitky dovolatelky,
jež vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Dovolatelkou vznesená kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení nadto opodstatněná ani není. Z obsahu spisu se podává,
že o věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem jediným (rozsudek č. j. 5 C 577/2014-267, vyhlášený dne 27. 9. 2017), jenž účastníkům toliko opětovně doručil, napodruhé
i s geometrickými plány k němu připojenými, a tento rozsudek byl i předmětem odvolacího přezkumu (přičemž dovolatelkou současně kritizovaný postup odvolacího soudu, jenž ponejprve věc vrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení k odstranění toliko administrativních pochybení, nelze kvalifikovat jako nesprávný a ohrožující správnost odvolacím soudem později vydaného meritorního rozhodnutí).
Přestože pak dovolatelka uvádí, že dovolání podává i proti výrokům III, IV a V rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení, vůči nim (jež patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by
se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněnému) žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu