ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.430.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 430/2018-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K. , P., zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 183/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2017, č. j. 20 Co 306/2017-353, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2017, č. j. 20 Co 306/2017-353, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 9 C 183/2016-293, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území M. H., k uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za pozemky, které – dle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 6. 2013, č. j. PÚ 511/91/12, a ze dne 25. 10. 2013, č. j. PÚ 511/91/16 – nebylo možno žalobci vydat pro zákonem stanovenou překážku (§11 odst. 1 písm. a/ a c/, §11a a §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“); viz výrok I rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II), o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok III) a o nákladech vzniklých státu (výrok IV).
Podle soudem prvního stupně učiněných závěrů je žalobce oprávněnou osobou (§4 zákona o půdě), jako právní nástupce C. a F. S., kteří byli vlastníky identifikovaných pozemků ležících v kat. území Ď., co do druhu evidovaných jako „zahrada“, „stavební plocha“ a „role“, jež jim byly odňaty v roce 1949 podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformně, resp. další pozemky přešly pak na stát v roce 1959 darováním učiněným těmito dárci v tísni (§6 odst. 1 písm. b/ a h/ zákona o půdě). Žalobcův nárok na převod jiných vhodných pozemků byl dosud uspokojen toliko částečně, v rozsahu korespondujícím hodnotě pozemků ve výši 181.882,06 Kč, přestože – dle závěru soudu prvního stupně – výše neuspokojeného restitučního nároku žalobce činila 1.728.600,- Kč. Při vyčíslení tohoto nároku soud prvního stupně vycházel z ocenění odňatých pozemků jako nacházejících se na území hlavního města Prahy, dle předloženého znaleckého posudku Ing. Jana Skyvy, jímž byly pozemky oceněny částkou 250 Kč za m 2 , podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), zatímco žalovaná trvá na ocenění vycházejícím z ceny 20 Kč za m 2 , se zřetelem na to, že v době odnětí pozemků původním vlastníkům šlo o pozemky nikoliv na území hl. m. P. (k níž byly Ď. administrativně přičleněny až v roce 1968). Hodnotu požadovaných náhradních pozemků shledal soud prvního stupně ekvivalentní výši takto určeného nároku (jeho neuspokojené části). Postup žalované vůči žalobci, založený na rigidním lpění na nesprávném ocenění nároku, kvalifikoval jako liknavý a svévolný, a také nezjistil žádnou překážku, jež by bránila převodu žalobcem požadovaných náhradních pozemků do jeho vlastnictví.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. září 2017, č. j. 20 Co 306/2017-353, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do důvodu kasace odvolací soud odkázal na „ustanovení §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu“, vytýkaje pak soudu prvního stupně (jak lze dovodit z obsahu písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu) nesprávné právní posouzení věci, ovlivňující i úplnost a správnost jemu předcházejících skutkových zjištění (či splnění poučovací povinnosti soudem podle §118a o. s. ř.), jde-li o otázky týkající se ocenění odňatých pozemků či již vydaných náhradních pozemků, jakož i posouzení postupu žalované při uspokojování žalobcova nároku jako liknavého či svévolného. Soudu prvního stupně odvolací soud vytýká, že se při ocenění původních pozemků, jež byly odňaty žalobcovým předchůdcům, tedy při kvantifikaci žalobcova nároku omezil na mechanickou aplikaci ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., vycházel-li v tomto směru ze znaleckého posudku, v němž znalec aplikoval sazbu 250 Kč za m 2 plochy pozemku na území hlavního města Prahy, do něhož bylo území dané obce (Ď.) s původními pozemky později začleněno. Cenu pozemků tedy určil bez toho, že by – v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 – přihlédl i k jejich poloze, dopravní dostupnosti či občanské vybavenosti. Současně je podle mínění odvolacího soudu nutno při ocenění zohlednit i to, zda se v dané lokalitě zvýšila či snížila cena pozemků. Tato hlediska je třeba mít na zřeteli i při určení hodnoty žalobci již dříve vydaných náhradních pozemků, tak, aby bylo možno určit, zda či v jakém rozsahu byl restituční nárok žalobce již uspokojen. S poukazem na zjištění soudu prvního stupně, že plnění ve formě náhradních pozemků se žalobci dostalo v roce 2014 a že dne 26. 5. 2016 žalobce požádal o „přecenění“ svého nároku, odvolací soud také uzavírá, že žalobce dosud neprokázal ani relevantní okolnosti, jež umožnily by dospět k závěru, že žalovaný byl liknavý „u tohoto nároku, který vyplývá z přecenění“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné považuje dovolatel závěry odvolacího soudu upínající se k ocenění původních (odňatých) pozemků a již poskytnutých náhradních pozemků. Neshledává důvody k tomu, aby pozemky byly oceňovány jinak než podle sazby stanovené §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., tj. částkou 250 Kč/m 2 , jde-li o pozemky na území hlavního města P., jak je ocenil v předkládaném posudku znalec Ing. Jan Skyva. Jiný postup považuje dovolatel za rozporný jak s jím současně citovanou judikaturou dovolacího soudu, tak i odvolacím soudem akcentovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku v situaci změny administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí. Není proto rozhodující administrativní stav v době odnětí pozemku a není zde žádného důvodu k tomu, aby cena pozemku byla určována prostřednictvím jiných hledisek než těch, které stanoví odkazovaná cenová vyhláška. Takový postup byl by v rozporu i se zásadou, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony (ve vztahu k oprávněným osobám) co možná nejvstřícněji, bezpočtukrát akcentovanou i v judikatuře Ústavního soudu. Za opodstatněný nepovažuje dovolatel ani požadavek odvolacího soudu na doplnění dokazování k prokázání charakteru pozemků v době jejich odnětí, neboť nepožaduje náhradu za pozemky určené k zastavění, a stejně tak shledává nadbytečným opětovné určování hodnoty jemu již vydaných náhradních pozemků, byla-li tato skutečnost mezi účastníky nesporná. Za dostatečně prokázanou má i liknavost a svévoli žalované při uspokojovaní svého restitučního nároku, i proto, že žalovaná i nadále trvá na jí nesprávně určené výši a odmítá přecenění nároku. Za neodůvodněné považuje dovolatel i výtky, že soud prvního stupně účastníkům neposkytl poučení podle §118a o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka kvantifikace restitučního nároku oprávněné osoby, v závislosti na ocenění původních pozemků, které nebylo lze oprávněné osobě vydat pro zákonem stanovenou překážku a za něž jí podle zákona o půdě přísluší náhradní pozemky), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.).
Podle §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
Podle §28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m 2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahradya nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kčs v hlavním městě P., 200,- Kčs v B., 150,- Kčs v Č. B., F. L., H. K., J., J., K. V., L., L., M. L., O., O., P., P., P., T. a v Ú. n. L., 100,- Kčs v ostatních městech, v nichž působí národní výbory první kategorie, 70,- Kčs v dalších městech, v nichž působí MěNV, 20,- Kčs v ostatních obcích. Cena se upraví podle přílohy č. 7.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom konstantně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, nebo usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Jako svévolný přitom soudní praxe kvalifikuje i takový postup, kdy stát (či dříve Pozemkový fond ČR) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) i nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny odňatých (nevydaných) pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat její účast ve veřejných nabídkách (dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017).
V situaci, kdy má i odvolací soud za prokázané, že žalovaná žalobcův restituční nárok od počátku nesprávně kvantifikovala, lpěla-li na evidentně nesprávném ocenění pozemků, jež nerespektovalo změnu územního uspořádání obcí, jíž byly odňaté pozemky – již v době před účinností zákona o půdě – začleněny do území hlavního města P., a na takto nesprávném ocenění setrvávala i po žádosti žalobce o přecenění odňatých pozemků, není pak přiléhavý odvolacím soudem přijatý závěr, že „nebyly provedeny důkazy k liknavému a svévolnému přístupu žalovaného ve vztahu k nároku žalobce“. Hodnotí-li snad odvolací soud postup žalované (její postoj k uplatněnému nároku) nikoliv jako svévolný (s tím, že k otázce, zda žalobce mohl již dříve dosáhnout uspokojení tvrzeného restitučního nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek žalované, je třeba provedení dalšího rozsáhlého dokazování, jež překračuje rámec odvolacího řízení), jde v tomto směru o závěr nepřesvědčivý a učiněným skutkovým zjištěním také nikoliv zcela přiměřený.
Nepřiměřené (a nemající oporu ani v citované judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu) jsou pak i požadavky kladené odvolacím soudem na ocenění odňatých pozemků a již poskytnutých pozemků jako náhradních.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu, odkazující na smysl a účel restitučních zákonů (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016), má být vráceno, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to stanoví zákon o půdě. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tedy v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Nezbytné se proto jeví nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (z odborné literatury srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21).
Podle soudní praxe má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
O případ takové změny charakteru pozemku po jeho přechodu na stát ovšem v posuzované věci nejde. Žalobce nepožaduje náhradu za pozemky jiného charakteru, než které byly odňaty jeho předchůdcům a i kvantifikaci nároku odvozuje pak od pozemků téhož charakteru, co do druhu již původně kategorizovaných jako „zahrada“, „stavební plocha“ a „role“. Nepřípadný v dané souvislosti je tedy i odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016.
Závěr, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. června 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., není nikterak rozporný ani s odvolacím soudem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, včetně zmiňovaného nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – veden zásadou ex favore restitutionis – vyslovil závěr, že samotné předchozí či pozdější administrativní začlenění pozemků nemusí být pro dosažení shody mezi hodnotou odňatého pozemku a pozemků náhradního rozhodující.
V této souvislosti sluší se připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., oceňují se podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku (a kdy případná specifika pozemků lze zohlednit již při jejich ocenění s použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
Právě s přihlédnutím k citované judikatuře Ústavního soudu – nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 – pak dovolací soud ve své rozhodovací praxi aproboval i ten závěr, že také pozemky, které nebylo možné oprávněné osobě vydat a jež ke dni svého odnětí nebyly administrativně začleněny do území hlavního města P., avšak ke dni účinnosti zákona o půdě se již na území hlavního města P. nacházely, mají být pro účely náhrady v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě oceněny, a to bez ohledu na pozdější změny v územním uspořádání, v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Právě takový závěr odráží princip, že poskytovaná naturální náhrada má být ekvivalentní hodnotě odňatých pozemků, které – pokud by zde nebylo zákonem stanovené překážky – byly by oprávněné osobě vydány, přičemž jde o pozemky, jež se ke dni účinnosti zákona o půdě již nacházely na území hl. m. Prahy, bez zřetele na své dřívější administrativní začlenění.
Případný v této souvislosti není ani odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, jež řeší otázku výše finanční náhrady (podle §16 odst. 1 zákona o půdě) za pozemky, které nebylo možné vydat oprávněné osobě a nebylo za ně možno poskytnout náhradní pozemek, což je očividně případ zcela odlišný od věci nyní posuzované, kdy se žádá náhrada ve formě naturální, poskytnutím náhradních pozemků, které – jak již výše uvedeno – oceňující se pro tyto účely stejně jako původní (odňaté) pozemky, které nebylo možno oprávněné osobě vydat (viz citované ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě).
Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež je zde relevantní) je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze přitom přehlédnout, že v tomto směru vykazuje hodnocení znaleckých posudků, jež byly v dané věci provedeny za účelem zjištění ceny pozemků, jisté deficity, jestliže soud prvního stupně zcela nekriticky převzal závěry posudku znalce Ing. Jana Skyvy, aniž se zabýval tím, zda určení ceny pozemků i tímto znalcem je v souladu s ostatními důkazy, zda jde o posudek úplný a zda bezezbytku respektuje tehdejší relevantní právní úpravu oceňování pozemků – ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb., obsahující též ustanovení o možné korekci určené ceny dle přílohy 7 cit. vyhlášky (viz poslední věta tohoto ustanovení). Tyto nedostatky – s ohledem na nesprávné právní posouzení, dle nějž je odňaté pozemky, jakož i pozemky náhradní ocenit jinak než podle kritérií stanovených zmíněnou vyhláškou – pak ovšem nenapravil ani odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že uplatněný dovolací důvod byl tedy naplněn.
Veden nesprávným právním posouzením odvolací soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (jemuž v tomto směru ne zcela přiléhavě současně vytkl, že jeho rozhodnutí vychází z neúplných skutkových zjištění a že účastníkům nebylo poskytnuto potřebné procesní poučení k vylíčení dalších rozhodných skutečností a doplnění důkazů k jejich prokázání ve smyslu §118a o. s. ř.), aniž by tak sám náležitě prověřil všechny okolnosti, jež jsou z pohledu relevantních ustanovení právních předpisů (při jejich správném výkladu a aplikaci) rozhodující pro konečné posouzení, zda žalobnímu žádání vyhovět lze či nikoliv.
Nalezl-li snad odvolací soud důvod pro kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně i v tom, že rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (odkázal-li v důvodech svého rozhodnutí právě na ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), pak i na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí nahlížel v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro dovolatelem navrhovanou změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu