ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2914.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2914/2017-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) R. K. , a b) J. K. , zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 108/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2017, č. j. 15 Co 33/2017-151, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2017, č. j. 15 Co 33/2017-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 20. října 2016, č. j. 3 C 108/2016-121, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území K. u S., k uspokojení nároku žalobkyň (oprávněných osob) na převod náhradních pozemků za pozemek, jenž – dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9. 2005, č. j. PÚ 2030/92/1 – nebylo možno oprávněným osobám pro zákonem stanovenou překážku vydat (§11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Závěr, že napadený rozsudek je co do řešení relevantních otázek hmotného práva principiálně souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, lze argumentačně podepřít již poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013 (a judikaturu v jeho důvodech citovanou) vydaný ve skutkově a právně obdobné věci těchže účastníků (resp. žalobkyň a předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR), jímž dovolací soud tehdy aproboval závěry odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedené v tehdy meritorně přezkoumávaném rozsudku ze dne 11. 10. 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445) o uplatnitelnosti nároku žalobkyň návrhem na převod konkrétního (náhradního) pozemku, jenž svědčil žalobkyním coby oprávněným osobám a jenž jimi byl odvozován od nemožnosti naturální restituce vydáním téhož pozemku, s níž se spojuje nárok i v této věci (včetně jeho ocenění postupem dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., s odkazem na ustanovení §28a zákona o půdě). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se od těchto závěrů – aplikovatelných odvolacím soudem i v nyní posuzované věci – měl odchýlit (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, akcentující i v řízení o těchto nárocích princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo).
Přitom i v nyní předkládané věci (jde-li o otázky týkající se předpokladů pro uplatnění práva žalobou oprávněné osoby na převod náhradního pozemku) vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektujícím i nálezovou judikaturu Ústavního soudu (viz zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
I pro danou věc pak platí, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze pak kvalifikovat i postup, kdy žalovaná (či její předchůdce Pozemkový fond ČR) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). O takový případ jde i o věci nyní posuzované, kdy ocenění pozemku žalovanou hrubě nekorespondovalo s reálnou cenou odňatého pozemku a kdy na takto nesprávném ocenění žalovaná svévolně lpěla, nehledíc ani na výsledky předchozího soudního řízení.
Za daného skutkového stavu proto není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy v prvé řadě s rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudován na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným (nemeritorním) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jímž bylo odmítnuto dovolání jiné oprávněné osoby ve věci, v níž soudy nižších stupňů vycházely z jiného skutkového základu, uzavíraje, že liknavost či diskriminace na straně žalované dána není (nehledě na to, že právě toto dovolatelkou odkazované rozhodnutí, spolu s jemu předcházejícími rozhodnutími obecných soudů – ve vztahu k oprávněné osobě takto nepříznivé – bylo následně zrušeno právě již shora vzpomenutým nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektující východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěry odvolacího soudu (učiněné ve vztahu k výkladu a aplikaci příslušného cenového předpisu) nejsou pak nikterak rozporné ani s dovolatekou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – v souladu se shora řečeným a s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci uvedených pravidel na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí (dodávaje, že „rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti“); k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu ex favore restitutionis ) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně – odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo nálezy ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125.
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými Nejvyšším správní soudem v jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 2 Afs 35/2010-163, jenž řeší otázku výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu – vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pro účely daňové a v němž Nejvyšší správní soud považuje za relevantní i účel tohoto předpisu (jde-li o uplatnění srážky za „nesrostlost“ s obcí ve výši 60% ceny nemovitosti – §23 odst. 1 až 4; příloha 15 vyhlášky), jímž je zohlednění určitých znevýhodnění vlastníka nemovitosti nacházející se v části obce, která není s územím obce stavebně srostlá (zatímco v nyní posuzované věci – jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů – byla posuzovaná okolnost, tedy umístění pozemku v části P. s hlavním městem tehdy stavebně nesrostlé, právě jeho výhodou).
V posuzované věci není dán ani žalovanou dovozovaný (ovšem toliko domnělý) rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení §132 o. s. ř., připomínaje – ve vazbě na ustanovení §159a o. s. ř. – že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů) na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (a kdy odkaz soudů nižších stupňů na obdobné, dříve vydané rozhodnutí ve věci těchže účastníků nelze chápat jako bezpodmínečnou vázanost tímto rozhodnutím). Že věc byla obecnými soudy posouzena shodně jako případ předešlý (rozhodnutý rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445) je pak okolnost spíše pozitivní, jež je výrazem právní jistoty (k níž patří i to, že osoba dovolávající se ochrany svého práva má legitimní důvod očekávat, že její právní případ bude posouzen obdobně jako typově shodné již rozhodnuté právní případy; i k tomu srov. shora označený nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, jímž Ústavní soud podrobil kritice rozporné rozhodování obecných soudů právě v otázce týkající uspokojení nároku oprávněné osoby na převod jiného pozemku za skutkově a právně srovnatelných okolností s jiným již dříve rozhodnutým případem).
Uvádí-li pak dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tedy (patrně) i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (potvrzující část výroku odvolacího soudu o nákladech řízení u soudu prvního stupně a výrok II o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k nim – v rozporu s takto vymezeným rozsahem – v dovolání žádnou argumentaci (natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř.) neuplatňuje a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobkyň, jež se prostřednictví svého zástupce vyjádřily k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 000 Kč za každou jím zastupovanou osobu [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu