ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.444.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 444/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň: a) J. H., a b) M. V., zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jarníkova 1881/2, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 69/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 312/2013-59, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 312/2013-59, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2013, č. j. 4 C 69/2012-36 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2013, č. j. 4 C 69/2012-41.
Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 4 C 69/2012-36 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2013, č. j. 4 C 69/2012-41, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že J. K., zemř. 31. 12. 2012, svědčil ke dni úmrtí 31. 12. 2012 nárok na náhradu za nevydanou část pozemku blíže uvedeného ve výroku I., a to ve výši 346.333 Kč. Ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že J. H. svědčí nárok na náhradu za nevydanou část pozemku blíže uvedeného ve výroku II., ve výši 346.333 Kč. Dále ve výroku III. zamítl žalobu na určení, že M. V. svědčí nárok na náhradu za nevydanou část pozemku blíže uvedeného ve výroku III., ve výši 346.333 Kč. Ve výroku VI. zamítl žalobu na určení, že J. K., zemř. 31. 12. 2012, svědčil ke dni úmrtí 31. 12. 2012 nárok na náhradu za nevydané části pozemků blíže uvedené ve výroku IV., a to ve výši 779.416 Kč. Ve výroku V. zamítl žalobu na určení, že J. H. svědčí nárok na náhradu za nevydané části pozemků blíže uvedené ve výroku V., ve výši 779.416 Kč. Ve výroku VI. zamítl žalobu na určení, že M. V. svědčí nárok na náhradu za nevydané části pozemků blíže uvedené ve výroku VI., ve výši 779.416 Kč. Doplňujícím usnesením soudu prvního stupně shora uvedeným bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 312/2013-59, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Odvolací soud věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že je dán naléhavý právní zájem na určení, zda žalobkyním svědčí právo na náhradu za pozemky zemědělské či stavební, a to pro následné peněžité plnění, pro něž je rozhodující, v jakém rozsahu a podle jakých ustanovení zákona má být žalobkyním poskytnuta náhrada za nevydané pozemky.
Pokud jde o otázku aktivní legitimace žalobkyň a pasivní legitimace žalovaného, odvolací soud pro stručnost odkázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2013, č. j. 4 C 69/2012-27, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví s tím, že v řízení bude namísto žalobkyně ad a) pokračováno s žalobkyní ad b) a ad c). Ohledně pasivní legitimace žalovaného odkázal na zákon č. 503/2012 Sb., kterým byl zřízen Státním pozemkový úřad jako ústřední správní orgán, který podle §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. vstoupil do práv a povinností Pozemkového fondu ČR, včetně práv a povinností ze soudních řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek parcela č. 307/1 – role v k. ú. Ř. a pozemek parcela č. 441 a 486 role k. ú. Ř. byly v době odnětí právnímu předchůdci žalobkyň užívány k zemědělským účelům, neboť k faktickému odnětí pozemku parcely č. 307/1 došlo před rokem 1967 (dne 25. 7. 1967 bylo již vydáno v pořadí první rozhodnutí o umístění stavby výrobního a nákupního střediska) a k odnětí pozemků parcely č. 441 a 486 došlo ve stejné době, před faktickou výstavbou silničního okruhu (stavební povolení na stavbu silničního okruhu bylo vydáno dne 16. 11. 1977), když otec žalobkyň předmětné pozemky předal do jednotného zemědělského družstva, které je i poté užívalo k zemědělské výrobě. Všechny pozemky byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělská půda (role). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil v daném případě působnost zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to ustanovení §30 zákona.
Odvolací soud zdůraznil, že k rozlišení toho, zda se na daný případ vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb. bude zpravidla sloužit i zápis v pozemkové knize či v evidenci nemovitostí a rozhodující je stav v době přechodu na stát. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1390/2011. Odvolací soud považoval za rozhodující okamžik faktického odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobkyň. Podle odvolacího soudu žalobkyně akcentují skutečný stav pozemků v roce 1972 a v roce 1989, kdy pozemek parcela č. 307/1 byl zastavěn stavbou výrobního a nákupního střediska a pozemek parcela č. 441 a 486 silničním okruhem H1, úsek Slivenec – Třebonice. Zaujal názor, že to nebyly žalobkyně, resp. jejich právní předchůdce, kdo tyto stavby vybudoval. V této souvislosti je třeba vyjít ze skutečného stavu v době odebrání věci státem, je nutné hodnotit okamžik, kdy byl právní předchůdce žalobkyň fakticky zbaven možnosti pozemky užívat. Odvolací soud proto nepřisvědčil argumentaci žalobkyň, že působnost zákona o půdě v dané věci vyplývá z pravomocných rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že žalobkyně nejsou vlastnicemi pozemků, že jsou osobami oprávněnými, kterým náleží náhrada za nevydané pozemky. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4634/2010 s tím, že ačkoli soudům v této situaci nepřísluší jakkoli zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejícím bezvýhradně vázány, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu.
Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné stanovení výše náhrady za nevydané pozemky. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že právnímu předchůdci žalobkyň byly odebrány zemědělské pozemky (role), náleží jim náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát (v době, kdy bylo právnímu předchůdci žalobkyň fakticky znemožněno pozemky užívat k zemědělským účelům). Odvolací soud proto považoval za nedůvodnou žalobu na určení, že žalobkyním svědčí náhrada v požadované výši za pozemky stavební (§14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb.). Odvolací soud poznamenal, že je mu známa odlišná judikatura Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných věcech, avšak se přiklání k právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1390/2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 o. s. ř. Podle dovolatelek rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. s ohledem na specifika daného případu (rozlišování mezi okamžikem faktického a právního převodu pozemků na stát) nebyla dosud právní otázka dovolacím soudem vyřešena. Co do důvodů měly za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které spatřovaly zejména v tom, že odvolací soud na daný případ aplikoval správný právní předpis, kterým je zákon o půdě, ale nesprávně ho vyložil. Podle dovolatelek podstatou sporu je otázka náhrady za nevydané pozemky. Tvrdily, že hodnota náhrady za nevydané pozemky má být stanovena jako hodnota, kterou by měly původní pozemky v okamžiku účinnosti zákona o půdě, pokud by je bylo možné vydat. Poukazovaly na skutečnost, že dovolatelky ani jejich právní předchůdce nezavinili nemožnost vrácení původních pozemků, jejichž vydání se primárně domáhali. Stanovení neadekvátní hodnoty náhrady za nevydané pozemky představuje pro dovolatelky další křivdu, neboť jim nebude vyplacen ekvivalent způsobené újmy. Pro dovolatelky je primárně újmou nemožnost pozemky vlastnit. Jedná se nejen o újmu materiální, ale i morální, neboť nemohou za to, že jim stát nemůže pozemky vydat. V dovolání zdůrazňovaly, že za takové situace jim žádná finanční kompenzace nemůže újmu nahradit a je neakceptovatelné, aby dovolatelky byly poškozené ještě tím, že nedostanou ani relavantní kompenzaci odpovídající hodnotě pozemků, které byli společně s jejich právním předchůdcem nuceni pod nátlakem a za nevýhodných podmínek převést na stát. Tvrdili, že jediným relevantním datem, se kterým lze spojovat převod vlastnického práva na stát, je datum uzavření kupní smlouvy, t. j. v případě pozemku č. 307/1 den 5. 10. 1972 a v případě pozemků č. 441 a 486 den 26. 5. 1986. Nesouhlasily s právním názorem soudu prvního stupně, že je třeba za okamžik odnětí pozemku považovat dobu, kdy bylo vlastníkovi pozemku fakticky znemožněno pozemek užívat s tím, že podle konstantní judikatury platí, že rozhodným dnem pro účely ocenění náhrady za nevydané pozemky je den převodu pozemku na stát. Vytýkaly soudům obou stupňů, že ač ohledně předmětných pozemků dospěly k závěru, že je dána působnost zákona o půdě, že pozemky byly ke dni odnětí zastavěné stavbou, rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu s odůvodněním, že pozemky neměly být oceněny jako pozemky stavební, nýbrž jako zemědělské. Podle dovolatelek soudy nesprávně rozlišují mezi faktickým a právním převodem pozemků na stát, přičemž ani neuvádějí, kdy mělo k faktickému převodu dojít. Podle dovolatelek za situace, kdy ke dni převodu na stát měly pozemky stavební charakter, měly být oceněny jako stavební v souladu s §28a zákona o půdě, podle kterého se poskytují náhrady v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Namítaly, že pro účely stanovení ceny pozemku je nutno vycházet z platné územně plánované dokumentace. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1013/2012. V dovolání zdůrazňovaly, že odvolací soud ač si byl vědom závěrů rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, tyto závěry vědomě nerespektoval. Poukazovaly na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, sp. zn. ÚS 754/01, sp. zn. II. ÚS 3232/10 a sp. zn. III. ÚS 107/04. Navrhly proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení včetně DPH. V případě, že by dovolací soud nerozhodl o změně rozsudku odvolacího soudu, navrhly zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 , neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., a to pro řešení právní otázky ekvivalentu ceny pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, a ceny pozemku, který jí má být jako náhradní pozemek vydán, při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiné pozemky, poskytne stát finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. vyhlášku č. 182/1988 Sb.).
V §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
V §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) je stanoveno, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako pozemky stavební.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, v němž připomněl svou dosavadní judikatorní tendenci vyjádřenou (ve vztahu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky) ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, nebo rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010), v nichž se zcela přidržel výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35. Podle nich považuje Nejvyšší soud za správné posouzení , podle něhož „ za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby). Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž po právní stránce bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že přestože v době, kdy byly předmětné pozemky převáděny kupní smlouvou na stát, byly v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, je vzhledem k tomu, že v této době již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto byly i vykupovány), nutné poskytnou za ně náhradu (ve smyslu §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
S přihlédnutím k závěrům shora uvedené rozhodovací praxe a s připomenutím obecně platné ústavně právně akceptovatelné zásadě, která klade důraz na posouzení okolností konkrétního případu, kterýžto aspekt vystupuje do popředí i v projednávané věci, nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem, (též s přihlédnutím k nesporným skutkovým zjištěním v této věci) bylo správné.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu