ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4678.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4678/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce F. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení výše nároku za nevydané pozemky , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 144/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 15 Co 152/2014-78, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 4 C 144/2012
-45, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 15 Co 152/2014-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 4 C 144/2012-45, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že mu vznikl nárok na převod náhradních pozemků za nevydané pozemky (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), eventuelně na poskytnutí peněžité náhrady (§16 odst. 1 zákona o půdě) v částkách 495.375,- Kč (plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92), 47.875,- Kč (z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92/1) a 2.606.250,- Kč (z rozhodnutí Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 2. 2007, č. j. PÚ 5622/92/6) – výroky I až III rozsudku. Současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 15 Co 152/2014-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze zjištění, že označenými rozhodnutími pozemkového úřadu bylo negativně rozhodnuto o návrzích žalobce coby oprávněné osoby na vydání pozemků (určení vlastnictví) parc. č. 2632 v katastrálním území S. a parc. č. 741 v katastrálním území M., jichž byl žalobce dříve podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti jedné poloviny) a jež přešly na stát na základě kupních smluv uzavřených převodci v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (naplňujících tak restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě); překážka, pro kterou pozemkový úřad nevyhověl žalobcově návrhu na obnovení vlastnictví k nemovitostem, spočívala v zastavěnosti pozemků po jejich převodu do vlastnictví státu (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Odvolací soud přitom vzal současně za prokázané, že k „faktickému“ převzetí věci státem došlo již v době před uzavřením zmíněných kupním smluv, kdy na původně zemědělských pozemcích byla tehdejšími organizacemi zahájena výstavba (v případě pozemku parc. č. 2632 již realizovaná stavba ubytovny, věžového domu a autobusového nádraží). Při určení výše náhrady za nevydané pozemky (o níž je mezi stranami veden spor) odvolací soud – s odkazem na ustanovení §28a zákona o půdě – vyšel z ocenění pozemků k 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemků zemědělských, akcentuje přitom jejich evidenční stav v době předcházející jejich „faktickému odnětí“. Přitom nepokládal za rozhodující, zda šlo o pozemky určené pro stavbu či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítaje, že při řešení dovoláním označené právní otázky, na níž rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné pokládá právní posouzení věci v otázce určení výše náhrady za nevydané pozemky podle §28 zákona o půdě, kdy při ocenění pozemků, od něhož se náhrada odvíjí, odvolací soud nepokládal za významné, že již v době převzetí pozemků státem byly pozemky určeny k zastavění. Přitom dovolatel poukázal na okolnost, že jako zemědělské (odvolacím soudem uvažovanou částkou 5,80 Kč/m2) nebyly pozemky oceňovány ani pro účely následně vynucených převodů, jež jsou podle rozhodnutí pozemkového úřadu restitučními tituly v dané věci. S ohledem na (v dovolání citovanou) rozhodovací praxi dovolacího soudu dovozoval, že i v daném případě měla by výše náhrady vycházet z ocenění pozemků podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhl, aby byl napadený rozsudek (případně též spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, nebo aby dovolací soud změnou rozsudku podané žalobě vyhověl.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, jenž koresponduje ustálené judikatuře; navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. níže).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení (srov. §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby (srov. §11a odst. 1 zákona o půdě).
Oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek (srov. §14 odst. 1 zákona o půdě).
Za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 9) – srov. §16 odst. 1 věty první zákona o půdě.
Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny (srov. §28a zákona o půdě).
Při stanovení jednotkové ceny pozemku podle ustanovení §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. se zásadně vychází z údaje o jeho kultuře v písemných operátech evidence nemovitostí. Nebyla-li však pozdější změna účelového určení pozemku v evidenci nemovitostí dosud vyznačena, je pro účely stanovení ceny pozemku nutno vycházet z platné územně plánovací dokumentace (územního plánu zóny, územního projektu zóny), ze schváleného seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, z územního rozhodnutí o umístění stavby, popřípadě z územního rozhodnutí o využití území (srov. stanovisko např. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. listopadu 1988, sp. zn. Cpj 140/89, uveřejněné pod č. 17/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému závěru ostatně nasvědčuje i dikce samotného ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (nehledě na v něm uvedený normativní odkaz na ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu).
Totožnou problematikou, o kterou jde ve věci nyní posuzované – určení výše náhrady za pozemek, který nebylo možno pro zákonem stanovenou překážku vydat oprávněné osobě
– se přitom Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010; rozsudek ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013; nebo rozsudek ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014), docházeje vždy k témuž závěru, a to sice že za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).
Se shora citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe (od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit) se právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci evidentně rozchází, uzavírá-li odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně), že za předmětné pozemky se oprávněné osobě (žalobci) má dostat náhrady jako za pozemky zemědělské výhradě dle jejich tehdejšího evidenčního stavu, případně dle jejich původního účelového určení, bez zřetele k tomu, zda již v době přechodu na stát šlo o pozemky určené pro stavbu či nikoliv.
Argumentace odvolacího soudu závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 21. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či v rozsudku ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, v dané věci přiléhavá není. Závěr, na němž je vystavěno rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, se pro skutkovou odlišnost dané věci neuplatní, neboť odvolacím soudem citované rozhodnutí vychází ze stavu, kdy v době převodu konkretizovaného pozemku na stát neexistovala ani příslušná územně plánovací dokumentace a nebylo ani jisté, kdy (a především zda vůbec někdy) ke změně charakteru (a s ní spojenému zhodnocení) pozemků dojde. Rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 byl pak zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/2012, v němž Ústavní soud – přihlašuje se jinak k principu rovnocennosti odňatého pozemku a za něj poskytovaného náhradního pozemku
– vytkl obecných soudům právě mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku, v kritizovaném případě přihlížející toliko k administrativnímu umístění pozemku.
Nejvyšší soud se neodklání od principu, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán a že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. V posuzované věci jde ovšem o situaci, kdy žalobce tvrdí (a k prokázání svého označuje důkazy), že jím (spolu)vlastněné pozemky – byť formálně kategorizované jako zemědělské – byly určeny k zastavění již v době jejich přechodu na stát, oproti čemuž soudy nižších stupňů akcentují právě tehdejší stav evidenční, s přihlédnutím k původní kategorizaci pozemků a jejich využití.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a že závěry, k nimž odvolací soud dochází při řešení otázky výše náhrady za nevydané pozemky, jsou proto přinejmenším předčasné.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu