ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4112.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4112/2018-708
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Dobrovského 1179, proti žalované J. F. , narozené XY , bytem XY, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16, o zaplacení částky 109.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 62/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2018, č. j. 9 Co 888/2016-665, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.900,- Kč, a to ve splátkách po 300,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto usnesení do zaplacení pod ztrátou výhody splátek, k rukám JUDr. Ivana Vávry, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce výrokem I. a) rozsudku ze dne 15. 2. 2018, č. j. 9 Co 888/2016-665, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2016, č. j. 17 C 62/2008-604, ve výroku I. [jímž zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 109.440,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % z této částky ročně ode dne 10. 3. 2008 do zaplacení], změnil jej ve výroku II. tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.018,- Kč k rukám zástupce žalované ve splátkách po 700,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek [výrok I. b)], a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3.828,- Kč k rukám zástupce žalované ve splátkách po 300,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalovaná, jakožto starostka obce XY, není pasivně věcně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, představujícího dle žalobce jím zaplacené platby v letech 2003 až 2010 (v souhrnu činící částku 109.440,- Kč) v souvislosti se smlouvou o nájmu bytu v Domě pečovatelské služby, jehož zřizovatelem je obec XY, se smlouvou o poskytnutí pečovatelské služby v tomto domě a s dohodou o narovnání, všech uzavřených mezi žalobcem a obcí XY. Nositelem pasivní věcné legitimace je obec XY, nikoli žalovaná, která jako starostka byla jejím jménem oprávněna uvedené smlouvy uzavřít (§103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaná subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti ní nemůže být proto úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, a ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011). Dále odvolací soud poukázal na to, že dva advokáti, kteří byli žalobci v řízení před soudem ustanoveni k ochraně jeho zájmů, na zastupování pro neshody s ním rezignovali, neboť žalobce trval na tom, že „žalovanou v řízení je J. F.“, nikoli obec, a vyjadřoval zásadní nesouhlas s tím, že jeho zástupci bylo navrhováno, aby soud rozhodl o záměně účastníků na straně žalované, a v řízení pokračováno s obcí XY. Dodal, že nedostatek pasivní věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná, neboť rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016). V rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, sice Nejvyšší soud vyslovil, že nastala-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (§107a o. s. ř.), je soud povinen účastníka, který není zastoupen advokátem, poučit podle §118a odst. 4 o. s. ř. o tom, že může navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, avšak taková situace v dané věci nenastala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť v části trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.) a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a částečně není přípustné.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
V dané věci spatřuje dovolatel přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v řešení otázky pasivní legitimace, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (v souvislosti s ní namítá, že „soudy mu neustanovily takového právního zástupce, který by s ním řádně komunikoval tak, aby se on pak neorientoval v otázce pasivní legitimace“, že „vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu se nedokázal rychle orientovat a postupovat správně u jednání“, že „v průběhu řízení označoval za účastníky na straně žalované jak paní J. F., tak Obec XY“, a že „odvolací soud měl posuzovat jeho podání „dle obsahu a vyřešit otázku pasivní legitimace tak, že žalovaným se určuje Obec XY“), a dále namítá, že „nebyla splněna poučovací povinnost soudu“ a že v dané věci „jde o případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011“.
Žalobcem použitá formulace, že dovolání je podle jeho mínění přípustné „v řešení otázky pasivní legitimace, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť dovolatel neuvádí, od kterého svého dřívějšího rozhodnutí by se měl dovolací soud v posuzované věci odchýlit. Podle obsahu dovolání pak nelze vyloučit, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby věc posoudil odlišně („ jinak “) od odvolacího soudu. Vymezení přípustnosti dovolání žalobcem tak neodpovídá požadavkům stanoveným v §237 o. s. ř. ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a v tomto ohledu tak jde o podání vadné. Námitkou, že „odvolací soud měl posuzovat jeho podání dle obsahu a vyřešit otázku pasivní legitimace tak, že žalovaným se určuje Obec XY“, vymezuje pouze částečně dovolací důvod (§241 a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv to, v čem spatřuje přípustnost dovolání (navíc tato námitka je nesprávná, neboť z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení sporné vyplývá, že záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce - k tomu srov. §92 odst. 2 o. s. ř.); ostatní jeho námitky jsou irelevantní.
Bez ohledu na uvedené lze odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dovodila, že věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016) a že nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, a ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, na něž poukázal již odvolací soud).
V souvislosti s námitkou, že „nebyla splněna poučovací povinnost soudu“ a že v dané věci „jde o případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011“, dovolatel neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí . Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně důvody R 4/2014). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak jen samotným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, ve skutečnosti neuplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Je možno jen dodat, že nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016, a Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád §1 - 250l. Řízení sporné. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, komentář k §90 o. s. ř.).
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, je nepřípadný, neboť, jak uvedl již odvolací soud, o takovou situaci se v daném případě nejedná, jelikož v ní po zahájení řízení nenastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (§107a o. s. ř.), takže soud nebyl povinen žalobce poučovat podle §118a odst. 4 o. s. ř., a navíc byl v průběhu řízení postupně zastoupen dvěma advokáty.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce bylo v přiměřené lhůtě odmítnuto, stal se jeho návrh na odklad vykonatelnosti měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu