ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.444.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 444/2018-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785 (v záležitosti týkající se městské části Brno – Starý Lískovec, se sídlem v Brně, Oderská 4), zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovaným: 1) TJ Tatran Starý Lískovec, z.s. , IČO: 44995741, se sídlem v Brně, Klobásova 600/79, zastoupenému JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, 2) L. N. , místem podnikání v Brně, a 3) D. N. , o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 241/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2017, č. j. 18 Co 268/2016-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.488 Kč k rukám JUDr. Vojtěšky Burešové, advokátky se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a druhá žalovaná a třetí žalovaný vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. července 2016, č. j. 42 C 241/2015-96, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po prvním žalovaném zaplacení částky 1.047.598 Kč a po druhé žalované a třetím žalovaném částky 319.464 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V posuzované věci je dovolatelem nastolena otázka, zda námitku promlčení vznesenou zde prvním žalovaným vůči uplatněnému právu na odstoupení od smlouvy (jehož vznik žalobce dovozuje z porušení smlouvy o nájmu, k němuž mělo dojít dne 3. 5. 2004 neoprávněným uzavřením smlouvy o podnájmu, když odstoupení od smlouvy uplatnil až 16. 10. 2013) lze v poměrech projednávané věci kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům (dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“; viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Není zde sporu v tom (dovolatel takový závěr nenapadá), že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§101 obč. zák. a že počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2898/2016, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2733/2014).
Při řešení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, dle níž je posouzení této otázky především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil, zkoumal-li právě důvody, pro které žalobce uplatnil právo na odstoupení od smlouvy (s odstupem více než devíti let od jeho vzniku, tj. po uplynutí doby delší šesti let od jeho promlčení), neshledávaje takové prodlení za ospravedlnitelné ani s ohledem na povahu (právní formu) žalobce – veřejnoprávní korporace (jež nadto měla by být patřičně personálně i odborně vybavena), maje přitom na zřeteli i jistotu v právních vztazích, do nichž žalobce dříve vstoupil.
Akcentuje-li nyní dovolatel i okolnosti vztahující se k uzavření smlouvy o pronájmu obecního majetku, k jejím podmínkám, které považuje pro obec za nevýhodné, jde o argumentaci pro nyní řešenou otázku, zda uplatněná námitka promlčení vůči odstoupení od smlouvy neodporuje dobrými mravům, zjevně nerelevantní, neb se upíná k jiným okolnostem než těm, za kterých byla námitka promlčení uplatněna. Nadto sluší se připomenout, že odstoupení od smlouvy se zde zakládalo na jiných okolnostech (viz vytýkané přenechání pronajatých obecních pozemků do podnájmu bez souhlasu pronajímatele). Platnost samotné smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem obecního majetku za uvedených podmínek, přitom dovolatel nezpochybňoval (uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení opíral o argumentaci, že došlo k účinnému odstoupení od smlouvy z důvodů v něm uvedených).
Sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi) nezabýval. Stejně tak i k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatel žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší a neotvírá tak ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) prvního žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně, advokátky, vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 12.500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.688 Kč.
Ostatním žalovaným (2/ a 3/), jež se k podanému dovolání nevyjádřili, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydané po 1. lednu 2001, jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu